Barevnou hollywoodskou podívanou s náročnou výpravou od filmu Dogville nečekejte. Stejnojmenné městečko kdesi ve Skalistých horách, jeho ulice, domy, zahrádky s keři angreštů i několik kusů nábytku v neviditelných domech totiž na plátně představují pouze čáry nakreslené na černé podlaze filmového ateliéru.
Dogville
režie Lars von Trier
Barevnou hollywoodskou podívanou s náročnou výpravou od filmu Dogville nečekejte. Stejnojmenné městečko kdesi ve Skalistých horách, jeho ulice, domy, zahrádky s keři angreštů i několik kusů nábytku v neviditelných domech totiž na plátně představují pouze čáry nakreslené na černé podlaze filmového ateliéru. Dění v hlavní Jilmové ulici, kde ale jilmy nerostou, je tak díky této „průhlednosti“ jako na dlani a vy máte dokonalý přehled o tom, co obyvatelé městečka nevidí nebo ani vidět nechtějí. Díváte se tak spíš na inscenaci dramatu s minimalistickými kulisami než na film. Kamera v rukou samotného Larse von Triera těká po jevišti a hledá hereckou akci. Narozdíl od představení v divadle vás ale nechává na děj nahlížet z velké blízkosti a různých úhlů. Skokové střihy dynamizují statické scény a zvyšují napětí.
Děj se odehrává v době gangsterů a hospodářské krize třicátých let. V zapadákově s patnácti dospělými obyvateli se objevuje tajemná Grace Margaret Mulliganová (Nicole Kidman), prchající před mafiány. Skvělý názorný příklad, na kterém chce mladý začínající spisovatel, filozof a odborník na morální otázky v jedné osobě, Thomas Edison jr. (Paul Bettany), naučit své spoluobčany „přijímat“. Jako jím zinscenovaná hra začíná zkušební doba čtrnácti dní, po kterých se mají obyvatelé Dogville rozhodnout, zda Grace pomůžou a nechají ji žít ve svém městečku. Ona za poskytnuté útočiště pomáhá lidem v domácnostech i v práci. Sblíží se s nimi a smí zůstat.
Na chvíli se zdá, že ji mezi sebe přijali. Když ale po uprchlici začne pátrat zkorumpovaná policie, dogvillští se zaleknou. Hra se mění v drama. Za zvýšené riziko zneužívají obyvatelé městečka Graceina postavení čím dál víc. Nemají s ní slitování a svědomí je ani v nejmenším netíží. Přitom jediný, komu kdy hrdinka ve městě ublížila, byl Chuckův pes Mojžíš, kterému vzala kost. A jakmile Grace svému jedinému spojenci Thomasovi pomůže zjistit, že není tak dobrý, jak si o sobě myslel, zradí ji i on.
Film je vyprávěn v prologu a devíti kapitolách. Hlas, který vás provází, popisuje bezprostředně probíhající děj, odhaluje myšlenky obou hlavních postav, ironizuje emotivní výstupy, občas poodhalí něco málo z jejich minulosti i budoucnosti. Někdy se jeví jako zbytečný, když vše, co říká, sami vidíte. Jindy vám brání ztotožnit se s jednotlivými hrdiny, když už se pozvolna vžíváte do jejich postavení. Připomíná mi to Vančurův vypravěčský styl v Markétě Lazarové. Zůstanete dál nezúčastněnými diváky a smějete se mírně cynické glose, kde byste se jinak děsili neuvěřitelné nespravedlnosti. Paradoxně pak ale motivům počínání postav rozumíte víc.
Dogville je filmem o odpuštění a aroganci. O drzosti gangsterů, s níž loupí, zabíjejí a bohorovně tak rozhodují o životech ostatních. O namyšlenosti samozvaného moralisty, který nemá sílu někoho změnit, ale je přesvědčen, že je lepší než ostatní. A také o naší vlastní aroganci, s jakou omlouváme zločiny jiných. Ostatní vlastně za nic nemohou, protože nejsou tak dobří jako my. Ovlivnily je okolnosti. Ale jak říká v závěru velký boss: „Psi se mohou naučit mnoha užitečným věcem – pokud jim neodpustíme pokaždé, když jednají podle své přirozenosti.“
V jiných filmech v závěru zpravidla přichází odpuštění, ale z Dogville se v tomto okamžiku rázem vytratí. Narozdíl od dřívějších Trierových filmů hrdinka utrpení nepodléhá a v poslední kapitole filmu nezbude v Jilmové ulici žádný strom, natož jilm.
Trierovým filmům nikdy nechybí něco nového, co světovou kinematografii obohatí. Tentokrát je to především zajímavá a funkční forma, která výjimečný zážitek ze zhlédnutí Dogville umocňuje. Více než dvě hodiny strávené v kině nejsou zbytečné. O podobenství, které jste viděli, budete ještě dlouho přemýšlet. Kromě Nicole Kidman se taky můžete těšit na téměř nezbytný atribut „náročnějších“ snímků posledních let: Stellana Skarsgarda v roli ovocnáře Chucka a Larsova kamaráda, herce a režiséra Jean-Marca Baara, v malé roli jednoho z gangsterů.
