Letos 8.–10. října se v Praze konal již desátý ročník konference Forum 2000. Ve dnech osmého až desátého října se do Prahy sjeli osobnosti politiky, kultury a filosofie, aby diskutovaly o aktuálních otázkách globální politiky. Akce spojené s konferencí se konaly na několika místech Prahy. Hlavní zasedání bylo situováno do přepychového paláce na ostrově Žofín.
Letos 8.–10. října se v Praze konal již desátý ročník konference Forum 2000. Ve dnech osmého až desátého října se do Prahy sjeli osobnosti politiky, kultury a filosofie, aby diskutovaly o aktuálních otázkách globální politiky. Akce spojené s konferencí se konaly na několika místech Prahy. Hlavní zasedání bylo situováno do přepychového paláce na ostrově Žofín.
Slavnostní zahájení v neděli večer bylo přístupné jen na zvláštní pozvánky, a tak pro mě konference začala až v pondělí. Kontrola pozvánek a vydávání jmenovek se protáhlo a Václav Havel zahajoval konferenci s půlhodinovým zpožděním. V pondělí se diskutovalo o soužití rozmanitých kultur a o tom, zda-li demokracie umožňuje takové soužití. Za panelem řečníků se v pondělí objevili například lotyšská prezidentka Vaira Vika-Freiberga, bývalý generální tajemník OSN Boutrus Boutrus-Ghálí, Mary Robinson, bývalá prezidentka Irska, Mikuláš Dzurinda, filosof Zygmund Bauman, jordánský princ, bývalý prezident Mexika, irácký spisovatel nebo rabín a člen izraelského parlamentu. Kromě takřka povinných frází o tom, jak jsou rádi v Praze, se řečníci shodli na tom, že demokracie je možná jen jeden ze způsobů, jak zajistit mírové soužití kultur, ale že na žádný jiný jsme zatím nepřišli. Proto nám nezbývá než se zabývat demokracií.
V poledne byl připraven raut. Nepodávala se typická česká kuchyně, ale například indické kuře na kari, francouzské zapečené brambory nebo americká limonáda, tak i menu bylo multikulturní. Během oběda jsem pomalu zjišťovala, že podstatnou část účastníků i organizátorů tvoří mí vrstevníci, většinou anglicky mluvící. Češi byli na konferenci menšinou.
Odpoledne jsem se rozhodovala, jestli se nemám přesunout do Laterny Magiky nebo Goetheho institutu, kde se konaly další přednášky spojené s konferencí. Nakonec jsem se rozhodla zůstat a v pozdním odpoledni se zúčastnit diskuse o vodě na Blízkém východě. Hosty byli například europoslankyně Jana Hybášková nebo ministr životního prostředí Petr Jan Kalaš. Velká část publika pocházela z muslimských zemí a paní Hybášková jim na začátku své řeči popřála arabsky k začátku ramadánu.
Z této diskuse jsem se dozvěděla, že na Blízkém východě žije 5% světové populace, ale k dispozici mají jen 1% světové zásoby vody. Zatímco dnes vodní zdroje ještě dostačují, během dvaceti let se situace díky demografickému a klimatickému vývoji výrazně zhorší. Vývoj nových technologií pro získávání pitné vody by podle řečníků mohl představovat příležitost pro technologický rozvoj v dotčených zemích. Spolupráce států Blízkého východu by mohla znamenat nový impuls pro mírový proces v této oblasti. Pondělní zasedání zakončil svým proslovem Václav Havel. Zvláštní hosté poté zamířili na koncert mladých japonských houslistů, pro nás ostatní program ten den skončil.
V úterý se mělo diskutovat o dialogu mezi náboženstvími. Hlavním hostem byl čtrnáctý dalajláma, který symbolizuje úsilí za nezávislý Tibet. Bohužel jsem měla jít ten den do školy a jela jsem na Žofín jen abych jej viděla. Sál byl přeplněný, řečníci a fotografové byli na svých místech. Dalajláma vstoupil obklopen ochrankou. Všichni v sále se postavili a výhled nám zakryli fotografové. Když si sedl, celým sálem se ozval potlesk. Řekl zhruba následující: „Náboženství je lékem na všechny problémy světa, zároveň je ale příčinou všech těch problémů.“ To se s dalajlámou smál celý sál. Sám hledá to, co jednotlivá náboženství spojuje, například úcta k životu a lidské důstojnosti. Náboženství činí lidi lepšími. O tom jsem ale já rozjímala už na Žižkově.
Martina Burianová
(autorka je studentkou VŠE a FSV UK)
