Kdybych měl říct jednu věc, na kterou se asi lze opravdu spolehnout,
vybral bych si Murphyho zákon, že když se může něco pokazit, tak se to
pokazí. A přirozeně v tu nejnevhodnější dobu.
A tak se mi po příjezdu do Berlína stala taková nepříjemná věc,
díky které jsem byl litován široko daleko, i když to nakonec žádná
větší tragédie nebyla. Ve středu po příjezdu do města jsem k večeru
zaklaplnotebook, aby se sám uspal, a vydal se najít jakéhosi Daniela, který
tady provozuje bezdrátovou síť. Když jsem k němu dorazil a otevřel
notebook, co se nestalo. Milý operační systém Windows nás přivítal
černou obrazovkou a dotazem, zda chceme nastartovat v nouzovém režimu.
Operační systém se zkrátka rozhodl, že už toho má dost a
že končí.
Daniel se uvolil, že se mi to pokusí opravit, což se mu sice nepovedlo,
ale po hardwarovém testu zjistil, že by mělo stačit Windows přeinstalovat.
To jsem se dozvěděl po několika nepříjemných hodinách, kdy jsem
myšlenkami na to, jak dlouho budu asi bez internetu, nemohl v podstatě nic
dělat. Nikdy před tím jsem si neuvědomil, jak moc by mi internet mohl
chybět. Asi proto, že jsem byl pořád v Praze. Popravdě, umíte si
představit život bez internetu? Ta závislost mi přijde až děsivá.
Jeden ze studentů mou situaci komentoval slovy, že by se na mém místě
asi rozbrečel. O pár dní později, když jsme procházeli Berlínem, mě
moje kamarádka udivila. Prozradila mi, že zítra už si musí ten internet
skutečně zařídit, že je to až děsivé, jak je bez internetu už asi šest
dní. Její problém byl pro změnu v tom, že má MacBook, který si nerozumí
s internetem na koleji. Jak je vidět, až na to, že na mě Windows mluví
německy a strávil jsem mnoho hodin instalováním chybějících programů a
přemlouváním notebooku, že by mohl psát česky, jsem na tom byl
ještě dobře.
A když se vrátím k procházce Berlínem, musím říct, že mi to město
přijde zvláštní. Rozhodně jsem v žádném městě nedostal tolikrát
husí kůži a tolikrát mi neběhal mráz po zádech. Pokud se o Berlíně
říká, že historie je tu velmi živá, musím jenom souhlasit. Město
samotné těžko popisovat, protože do slov tu atmosféru člověk jen těžko
vměstná. Někomu to tak možná nepřijde, ale když vidím linku S-Bahn,
která má namířeno do Wannsee, tak nějak se vracím do minulosti a mám
pocit, jako kdyby tu stále byla atmosféra Třetí Říše. Berlín se
nesnaží na svoje dějiny zapomenout, snaží se z nich poučit. Ale o tom
třeba ještě někdy příště.
