Podívej, určitě tam dávají něco zadarmo! Věnoval jsem naivnímu
prvákovi hořký úsměv…
Podívej, určitě tam dávají něco zadarmo! Věnoval jsem naivnímu
prvákovi hořký úsměv a oba dva jsme se zařadili do dlouhé fronty před
menzou na oběd. Zadarmo nebyl. Před pár měsíci jsem viděl film z dílny
studentů VŠE. Jmenoval se Fronťák a vyprávěl s nadsázkou o studentech,
kteří mají rádi fronty a navazují v nich tolik potřebné sociální
kontakty. Já fronťák nejsem. Teda aspoň nemám rád fronty.
Jako student VŠE mám ale problém, neboť dlouhé řady lidí jsou tu
k vidění na každém kroku. Sami to znáte. Čekání na oběd, čekání na
židli, čekání na automat s kávou, čekání na výtah, čekání na volný
počítač. Možná existuje i čekání na čekání. Jak krucinál z fronty
ven? Nejde to. Prostě ji musíte vystát, což vám mimo jiné dá spoustu
času přemýšlet. Jak tady ta fronta vlastně vznikla?
Logika věci není tak složitá. Na ekonomku se hlásí spousta lidí. Jen
tenhle rok nás zde studuje přes devatenáct tisíc. Někdo je musel přijmout.
Děkani nebo rektor, to je vlastně jedno. Mám pocit, že kapacita školy
prostě nestačí. Jak mám lidem mimo naší alma mater vysvětlit, že
ekonomka není jen továrna na tituly? Jde to dost těžko, když se tu sami
cítíte jako sardinka. I kdyby rektor Hindls postavil tři patra Nové budovy,
tak se sem stejně nevejdeme. Málo učeben, moc lidí.
Některé třídy ve staré budově nevyhovují svým prostorem ani
základním hygienickým standardům. Občas si student musí vyčarovat židli,
aby nemusel sedět v přeplněné místnosti na zemi. Nedávno mi taky jeden
děkan pověděl, že je pro něj velmi obtížné pořádat pro posluchače
akce nad rámec běžné výuky. Chybí mu volné třídy, všude se totiž
učí. Víte, co mě ale děsí nejvíc? Kdyby do školy začala chodit i ta
třetina studentů, která se tu normálně objeví tak dvakrát za semestr. To
by tu pak bylo ale opravdu těsno.
