Maďarsko není žádná exotika. I přesto má svoje kouzlo. Nakonec i na
spoustu cizinců tu narazíte. Zvláště tehdy, když se zde pohybujete jako
Erasmus student.
Vždycky jsem toužila zakusit život v cizině. Teď ho mám, ačkoli
totální odtržení od rodné hroudy a jazyka mi trochu znemožňují moji
čtyři spolubydlící – Slováci. Nicméně mezinárodních prvků si
užívám požehnaně. Sice musím mnohdy vypadat jako neobyčejný
neandrtálec, když posunky odpovídám prodavačkám v obchodě a staré
sousedce, i přesto se mé jazykové schopnosti tříbí.
Obavy z jazykových bariér se tedy pozvolna rozptylují. Vyučující,
převážně mladí lidé maďarského původu s bohatými zahraničními
zkušenostmi, angličtinu bravurně ovládají a s porozuměním tedy problém
nemám. Ten však nastává v okamžiku, kdy vytrousí nějaký příspěvek
rodilý mluvčí, a to zejména Američan. A to jsem si myslela, že
nejtvrdším oříškem pro mě bude maďarština. Nicméně, mám aspoň na
čem pracovat.
Stejně tak bych měla zpestřit svůj společenský život, který se po
prvních dvou strávených týdnech v Budapešti stává vcelku jednotvárný.
Místo aktivit všelijakého charakteru se jen potuluji po večerních párty.
Se školními povinnostmi však přijde jiný režim. Čas rozkoukávání
v novém a nepoznaném minul, je třeba dát se do pohybu. A poznat pravý
místní život nejen z pohledu barové židličky.
První kroky jsem již podnikla. Rozprostřela jsem sítě a zjistila
možnosti. Vždyť co jiného má erasmácký student na starosti než to, jak
nejlépe a nejefektivněji (rozuměj s co největším osobním užitkem)
naložit s volným časem? Kromě párty a společného nakupování jsem tak
prozkoumala různá zákoutí Corvinus univerzity, abych zjistila, že ta škola
je mi vlastně důvěrně známá. Pominu-li fakt, že architektura Buda Campusu
náramně připomíná prostory Rajské budovy, podařilo se mi narazit i na
menzu Sodexo. Globalizace se holt nevyhýbá nikomu.
Přesto si myslím, že si Budapešť svoji tvář hlídá. Cítím to, když
kráčím ulicemi a míjím domy, které by jistě měly mnoho, co vyprávět.
I náš byt patří do staré zástavby, kde vrže parketová podlaha a táhne
od oken. A lidé tady nespěchají. Poznáte to například ve chvílích, kdy
čekáte u přechodu na zelenou nebo vystupujete z rozvrzaných vagónů
druhého nejstaršího metra na světě obsluhovaného stařičkými vozy ruské
výroby.
