Svižná moderní hudba i energické údery na africké bubínky zněly v sobotu 6. března žižkovskou tělocvičnou. Na pět desítek žen a dívek se rozhodlo společně zde namáhat svá těla. Možnosti zasportovat si zdarma využilo osmnáct dívek z prvních ročníků. Další dvě desítky starších studentek neváhaly obětovat stokorunu. O padesát korun víc stálo sobotní cvičení zaměstnankyně a absolventky VŠE.
Svižná moderní hudba i energické údery na africké bubínky zněly v sobotu 6. března žižkovskou tělocvičnou. Na pět desítek žen a dívek se rozhodlo společně zde namáhat svá těla. Možnosti zasportovat si zdarma využilo osmnáct dívek z prvních ročníků. Další dvě desítky starších studentek neváhaly obětovat stokorunu. O padesát korun víc stálo sobotní cvičení zaměstnankyně a absolventky VŠE.
Trochu rozpačité posedávání v očekávání začátku akce bylo zapomenuto ve chvíli, kdy přišla sympatická studentka prvního ročníku, mistryně světa ve sportovním aerobiku dvojic Jana Kavříková. S její svižnou, příjemně roztančenou sestavou klasického aerobiku jsme si poradily velmi dobře. Po několika málo nácvicích krokových variací jsme do sebe přestaly narážet a začaly si skutečně vychutnávat radost z pohybu. Brzy jsme zjistily, že jednotlivé prvky na sebe výborně navazují, takže není třeba váhat, kterou nohou vyrazit. Její solidarita s našimi netrénovanými těly nám pak pomohla vytrvat až do konce vydatného posilování. Jana výborně odhadla naše možnosti a její nezdolný úsměv nás přiměl cvičit s maximálním nasazením. Atmosféra, která zavládla po skončení její lekce byla příjemně upocená. Ani Jana se netajila svou spokojeností a slíbila, že se bude určitě podílet také na některé z příštích aerobikových sobot.
Během krátké přestávky se většina z nás podívala na dno své láhve tekutin. S klesající tepovou frekvencí rostla naše zvědavost, zvlášť když tři vesměs dredatí mladíci nechali poprvé promluvit ty roztodivné bubínky, které už od rána přitahovaly naši pozornost. Pak se ve splývavém hávu objevila usměvavá Kristina Hlaváčková. Na pozadí tichého zvuku bubínkové improvizace nám prozradila, že afro-šamanským tancům se věnuje už sesedm let a nyní zastává mnohem volnější přístup k jejich výuce. Pravidla jsou jednoduchá: nekopírovat její pohyby, ale intuitivně tančit tak, jak nás hudba vede. Dobrá, proč se aspoň nepokusit. Zatímco hudba nabývá na síle a výrazu, chytáme se za ruce a tvoříme veliký kruh kolem celé tělocvičny. Začínáme po afro-šamansku uvolňovat jednotlivé tělesné partie – divoce třepeme rukama, nohama a hlavou, skáčeme a dupeme. Cítím, jak se z mého obličeje vytrácí napětí. Naše bosá chodidla pleskají o parkety, hudba se stává stále naléhavější, myšlenky se ztrácejí a jediné, co zůstává je tělo, rytmus a tanec. Široce otevřené oči získávají nepřítomný výraz, zcela podléhám podmanivému zvuku bubínků. Když se na chvíli odpoutám od vlastních prožitků a rozhlédnu se, vidím padesát afrických tanečnic, z nichž každá tančí sama pro sebe a bez zábran. Nezapomenutelný, osvobozující zážitek. Také Kristina je spokojena: „Dívky překonaly strach z nového. Každá našla v tanci své kořeny a na chvíli byla sama sebou.“ Nezbývá mi než souhlasit. I já byla po téhle sportovně taneční akci sama sebou, po odpoledni stráveném na snowboardu pak večer spíše bez sebe.
