V zimním semestru se na konverzační hodiny v Jazykovém centru zapsalo něco málo přes stovku zájemců. Téměř tradičně byl velký zájem o angličtinu a němčinu. Centrum bylo známé tím, že se tady konverzovalo zadarmo. Mít hodinu s rodilým mluvčím, kde je prostor pro všechno kromě fádních gramatických cvičení a lektorova monologu, není k zahození. Někdy se ale stává, že z dvanácti přihlášených studentů přijde na první hodinu jen několik odvážlivců.
Berme cizí jazyky vážně
Tereza Čápková
V zimním semestru se na konverzační hodiny v Jazykovém centru zapsalo něco málo přes stovku zájemců. Téměř tradičně byl velký zájem o angličtinu a němčinu. Centrum bylo známé tím, že se tady konverzovalo zadarmo. Mít hodinu s rodilým mluvčím, kde je prostor pro všechno kromě fádních gramatických cvičení a lektorova monologu, není k zahození. Někdy se ale stává, že z dvanácti přihlášených studentů přijde na první hodinu jen několik odvážlivců.
Někteří ze zapsaných „zájemců“ vyšlou spojky, které obhlédnou terén, a když je to OK, na další hodinu třeba přijdou i oni sami. A přesně tak to probíhalo i v kurzu, kam jsem se zapsala já. Na úvodní hodině jsme seděly tři slečny a lektorka. Téměř ideální. Dohodly jsme se na detailech výuky a nezdržovaly jsme se věcmi, které jsme už všechny znaly. Byl to jeden z těch kurzů, které se mi začínaly líbit. Až do druhé hodiny.
To právě dorazili oni zmínění „zapsaní“ studenti, kteří nestihli hodinu úvodní. No, známe to, ta práce s rozvrhem dává zabrat… Tolik by mi nevadilo, že nás přišlo o pět víc, ale kvůli nim se muselo opakovat to, co jsme na první hodině záměrně přeskočily. Hodiny už se mi potom tak moc nelíbily. Pořád se začínalo od začátku, stále se něco opakovalo, protože někdo chyběl. V konečné fázi jsem z toho kurzu mimo jiné z tohoto důvodu odešla. A tak jsem skončila v Jazykovém centru. Koncem listopadu jsem si tam šla kopírovat seminárku. Nakoukla jsem do učebny, kde měla podle rozvrhu probíhat hodina. Jen žáci zapomněli přijít. A tak tam seděl lektor. Listoval novinami, a když mě zahlédl, zeptal se, jestli jsem přišla na jeho hodinu. V ten moment jsem chápala pracovníky centra, kteří mi o zavedení poplatku říkali už v říjnu.
Tehdy to byl jen teoretický nápad, jak studenty udržet v centru celých třináct školních týdnů. Minulý semestr se opět potvrdilo to, o čem mluvili. Přihlásí se příliš mnoho lidí, a ve snaze vyhovět všem, někdy vedení centra otevře kurzy nové. Nejdříve všichni nadšeně chodí, ve čtvrtém týdnu dávají v kině super film, tak výjimečně někdo nedorazí, v pátém týdnu některé bolí hlava. Hned je tu polovina semestru a průběžné testy. Odpadají další studenti. Potom je tu jedenáctý týden, kdy už jde pomalu do tuhého. Dopisují se seminární práce, vylepšují se referáty, začíná příprava na závěrečné testy. Centrum se vyprázdní.
Průměrný jazykový kurz v Praze s dotací dvou vyučovacích hodin za týden po dobu jednoho semestru stojí v průměru tří tisíce korun. V Jazykovém centru se bude platit tři sta korun za celý semestr. Možná pro někoho směšně malá částka, vždyť za hodinu s rodilým mluvčím si některé jazykové školy účtují dvojnásobek. Otázkou je, jestli je těchto tři sta korun dostatečnou motivací chodit konverzovat celý semestr. Doufejme, že tento poplatek alespoň odradí pseudostudenty, kteří neměli v pondělí od jedné nic na práci, a tak občas zaskočili na hodinu čínštiny.
