Civilizace přináší hlučnou zábavu, drogy, mrakodrapy. Vyvrhelové společnosti jsou vyvrženi více než dříve. Žijeme v iluzích, jsme rozděleni na bohaté a chudé. Ovládají nás jiní, chceme se zdát mladšími, chceme být svobodni a přitom vedeni. To vše nabízí světová premiéra inscenace Domu o tisíci patrech dramatika Jana Weisse v podání studentů katedry alternativního divadla DAMU v divadle Disk.
Civilizace přináší hlučnou zábavu, drogy, mrakodrapy. Vyvrhelové společnosti jsou vyvrženi více než dříve. Žijeme v iluzích, jsme rozděleni na bohaté a chudé. Ovládají nás jiní, chceme se zdát mladšími, chceme být svobodni a přitom vedeni. To vše nabízí světová premiéra inscenace Domu o tisíci patrech dramatika Jana Weisse v podání studentů katedry alternativního divadla DAMU v divadle Disk.
Na typicky pohádkový příběh o záchraně princezny mladým hrdinou, který se obětuje pro všechny lidi, nabaluje autor mnohá aktuální témata. Ocitáme se v domě o tisíci patrech, kdy každé patro je jiné. Je zde Město dobrodruhů, Město lásky, horní patra jsou vězením, nemocnicí, krematoriem a nahoře… nahoře se prý staví. Celý tento svět ve světě (nebo je to skutečný svět?) vlastní muž jménem Ohisver Müller, zloduch vlastně tak nadpozemský a nedotknutelný, že plní roli Boha. V každé místnosti je obří obrazovka s okem, které připomíná Orwellova Velkého Bratra.
Banální a přitom napínavý děj postavený na boji dobra se zlem, které je všudypřítomné, je doplněno komiksovými sekvencemi, jež nám připomínají, že tento žánr je naprosto typickým pro americké kreslené sešitky. Přesto příběh v sobě nese hluboké myšlenky. Ve chvíli, kdy se bezmezné zbožňování despoty Müllera mění v naprostou nenávist, nejednoho diváka snad zamrazí, zda by byl schopen se nechat stejným způsobem strhnout davem.
Možnost samozničení lidstva připomíná válečná porada zabijáků, která se stupňuje od obyčejné dýky až k plynům, které člověka promění v nemohoucího starce. Povrchní touhu po kráse a věčném mládí s sebou přináší prastará hraběnka cestující na hvězdu mládí. Zhýralost a přesycenost společnosti připomíná floutek působící spíše bezpohlavně, který znechucen sexem s normálními ženami hledá něco nového a chce odletět na jakoukoli hvězdu, kde prožije něco, co ho uspokojí. Jaký div, že si vybírá hvězdu, kde i dospělá žena vypadá jako čtrnáctiletá školačka. Hrůzu nacistických plynových pecí pak evokuje vesmírná cestovní kancelář, která všechny cestovatele do vesmíru mění buď v otroky, nebo v popel. Princezna je zachráněna, happy end se však nekoná. Nebo že by přece?
Kromě hereckých výkonů, kde exceluje především Petr Vaněk v roli bezpohlavního floutka, velekněze a mnohých dalších a Tomáš Jeřábek jako hlavní hrdina detektiv Petr Brok, dodává představení na akčnosti a zajímavosti scéna. Pohyblivé kulisy, které jednou tvoří chrám, kde lidé demagogicky vzývají Ohisvera Müllera, jednou dům lásky a jindy celu v horních patrech domu, jsou skvěle doplněny plátny před i nad diváky, na nichž se promítají komiksové sekvence příběhu.
Scénu navíc skvěle doplňují světelné efekty, které dobarvují technicky bílou barvu kulis, a sci-fi kostýmy Daniely Klimešové, které herci mění jako mávnutím kouzelného proutku. Kapitolou samou pro sebe je hudba autora skrývajícího se pod pseudonymem Karzi. Z elektronických zvuků přechází nepozorovaně až do psychedelických rovin připomínajících trochu hippie muzikál Hair, aby pak zaduněla apokalyptickými bubny.
Zdá se vám to jako sen či snad halucinace člověka komatu? Třeba nejste až tak daleko od pravdy… Rozhodně však pohádka, alegorie, černá komedie, jakkoli tuto hru nazveme, stojí za vidění. Ten, kdo nemá náladu na náročnou hru, najde zde komiksový odpočinek, ten, koho trápí globální problémy, se v této hře rozhodně najde také, historik možná nalezne pár témat k zamyšlení, no a ekonom? Ten se snad zamyslí nad možností postavit obří dům a udržet komunitu v něm žijící v podmínkách chudoby, kterou mohou ti bědní porovnat s přepychem těch bohatých, kterým by v Rusku přezdívali oligarchové a v Rakousku-Uhersku šlechta.
