Cesta do Arménie – do země, kde je život těžký, ale lidé o to lepší
CestováníKdyž jsme asi tak po třech týdnech cestování přes Balkán, Turecko, Irán a Arménii vyrazili na Geghardský hřeben a přes něj chtěli přejít od sevanského jezera k Jerevanu, naše kapsičky s penězi a dokumenty, zavěšené na krku a vsunuté pod tričko, nám jako obvykle stíraly pot z břicha.
Když jsme asi tak po třech týdnech cestování přes Balkán, Turecko, Irán a Arménii vyrazili na Geghardský hřeben a přes něj chtěli přejít od sevanského jezera k Jerevanu, naše kapsičky s penězi a dokumenty, zavěšené na krku a vsunuté pod tričko, nám jako obvykle stíraly pot z břicha. Jindra s kapsičkou vypadá jako ještě větší břicháč, než je, a já jako nastávající matka v pátém měsíci, ale snad ani ten nejotrlejší kapsář by pod tričkem nekradl, říkáme si a tenhle fígl používáme všude, abychom předešli okradení (pokud na cestách vůbec taková záležitost vyloučit lze). Naše nejpřesnější mapa Arménie měla měřítko 1: 2 500 000, takže jsme z ní vyčetli jen to, že hřeben se pohybuje v rozmezí dvou až čtyř tisíc metrů nad mořem, a že vzdálenost, kterou jsme si naplánovali, vzdušnou čarou nepřesahuje padesát kilometrů.
Dobří lidé tak vysoko, kdo by tu kradl?
Spoléhali jsme se tedy na rady místních, kteří nejen že vždy dobře poradí, ale také jsou nesmírně pohostinní (samozřejmě, že jídlo, které jsme nakoupili na 4 dny, jsme nesli zbytečně – nosit v Arménii jídlo je jak nosit dříví do lesa). Od pastevců jsme zjistili, že hřeben přejít lze, že se na něm pase spousta dobytka, a to i přes to, že vrcholky přesahují 3 500 m n. m. O nádherné horské přírodě a kráterech tvořících onen hřeben se tu rozepisovat nebudu, to by bylo na delší povídání. Každopádně nás krása těch míst i lidských duší omámila natolik, že jsme se rozhodli druhý den nepokračovat v přechodu. Stany jsme nechali stát u jezera ve výšce 3000 m a vypravili se na celodenní procházku. Po několika kilometrech jsme si vzpomněli na své kapsičky, které jsme v omámení přírodou a krásnými setkáními nechali spolu s ostatními věcmi ve stanu u jezera. „Ále co, kdo by to kradl, když tu jsou jen dobří lidé a je to tak vysoko?“ řekli jsme si a dál jsme se drápali ke kráteru a kochali se letem dravých ptáků.
U stanu nás odpoledne čekalo překvapení. Věci byly vyházené. Že by medvěd? Jindra zjistil, že peníze i pas má. Zato moje peníze i s pasem byly fuč a jako na potvoru zrovna u mě byl tou dobou mnohem větší obnos – 160 dolarů. Postupně zjišťujeme, že chybí foťák, vařič, nůž, minidisk, nabíječka a spousta dalších věcí, podtrženo sečteno v hodnotě 600 dolarů. Vyhlídky na cestu lodí přes Černé moře mizí, stejně jako naděje, že si z Turecka konečně dovezu nějakou pěknou sukni, kilo henny a vrchcáby. Budeme rádi, když se domů vůbec dostaneme. Tak už máme svůj cestovatelský křest krádeží za sebou… (a to jsme si dodneška říkali, jak se to vůbec může někomu stát?).
Stopa vede ke Garikovi
Když jsme vše vyprávěli nedalekým pastevcům, zhrozili se. Pak chvíli vymýšleli, jestli toho zloděje podříznou nebo odbouchnou, načež nám ukázali postel, na které budeme spát, dokud ho nechytí a všecko z něj nedostanou. Svitla nám jiskřička naděje, ale spíše jsme tu rétoriku považovali za projev arménské emocionality a už jsme si chystali ruské věty, abychom pak na milici všecko hladce vysvětlili.
V jurtovém táboře čekáme den. Na jeho sklonku se objevuje první stopa. Garik z vedlejší pastevecké osady vyprávěl, jak u jezera stanují amíci. Zřejmě si myslel, že se nedomluvíme rusky, sejdeme z hor, vybereme doláče z kreditky a bude klid. Tentýž večer se s dětmi na pastvě dělil o iránskou čokoládu (ta nám chyběla taky). Navíc jsme se dozvěděli, že už dvakrát seděl za krádež. Jiskřička se rozhořela, ale Garik se nechtěl přiznat. Třetí den pastevci z dolní osady přivážejí pas a polovinu věcí. Prachy prý Garik propil, ale zbytek ještě dodá. Budiž. Peníze vem čert, nějak se domů dostaneme. Nervy pracují na plné obrátky. Čekáme už třetí den. Čas si krátíme jízdou na koních a taky si trochu hrajeme na pomocníky, ale naše možnosti uplatnění v ovčí farmě jsou poněkud omezené. Dojení ovcí Jindrovi jakžtakž šlo, zato mně do kýble padaly jen …hmhm… exkrementy, a tak se radši uchyluji do pozice pasivního diváka. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Emoce houstnou…
Pastevci z vedlejší osady přijíždějí. Nic nového nevezou, ale prosí nás, abychom přešli do jejich vesnice – špinavé prádlo chce každý prát mezi svými. To chápeme. Vedlejší vesnice se ale po našem příchodu rozděluje na dva tábory. Ti, co jsou na naší straně a vzorně nás hostí, trvají na tom, že zloděj má všecko vrátit. Garikův fanklub tvrdí, že nám původně šlo o pas, tak proč teď chceme pořád další a další z kradených věcí? Garikův tábor se rozšiřuje. Garikova kampaň zabírá: Už nic nevrátím a jestli půjdou na milici, tak já se z vězení vrátím a podřežu vám děti. Emoce houstnou, vzduchem tu a tam prosviští kámen… Na to už nervy fakt nemáme. Balíme se a chceme vypadnout. Naši přívrženci nás nechtějí pustit. Prý se musíme rozejít v dobrém, a tak se začne na stole třpytit jedna vodka vedle druhé, nanosí se jídlo, pustí se magneťák s ruskou popmusic a všichni najednou tančí. Včetně Garikovců! Abychom na milici nechodili, nás už přesvědčují všichni, a protože už známe jejich emocionální náboj, po pár pokusech o odpor už na vše kýveme. Jen se odsud dostat pryč!
Platí nám tedy taxíka do Jerevanu s tím, že peníze na víza (dohromady 120 dolarů, které se každým dnem stráveným v Arménii navyšovaly o dalších 6) nám pošlou rodiče z domova. O domově víme jen tolik, že tam teď všichni mají úplně jiné starosti. Napřed nám bylo divné, že když jsme sešli z hor, všichni se nás ptali, jestli Vltava už opadla, ale po návštěvě internetové kavárny jsme byli v obraze… Navíc v Jerevanu není česká ambasáda a nemáme peníze na přechod do Gruzie, kde ambasáda je. Končíme tedy stejně na milici, píšeme výpověď a po dvou dnech vyšetřování dostáváme potvrzení o zahájení trestního stíhání a o okradení a pozvánku na listopadové soudní přelíčení. Pouze toho Garika s našimi věcmi a penězi ještě nechytili…
Za charóšij kaňec puti!
Vše tedy vypadá docela optimisticky. Kouzelná bumáška, jak jsme ono potvrzení o okradení nazvali, nám zprostředkovala arménské a gruzínské vízum zadarmo, navíc si nás od té doby všichni předcházeli (Arméni se ujišťovali, jestli nás neokradli třeba Kurdi nebo Gruzíni, Gruzíni zase všecko házeli na Armény a radovali se, že se to nestalo u nich, zkrátka všichni nám to chtěli vynahradit svou ještě zapálenější pohostinností), takže jsme se měli v podstatě lépe, než kdyby nás Garik neokradl… Hlavně mezi celníky jsme našli spoustu kamarádů … A vodku mají docela dobrou … Museli jsme se přeci s každým napít „za charóšij kaňec puti, za znakómstvo a za vstréču“ a za spravedlnost a za spoustu dalších důležitých věcí …
Naše výprava za arménskou kulturou, přírodou a skutečností skončila sice o týden později kvůli čekání v horách a vyšetřování, ale o to bohatší jsme se z ní vrátili (zde míním samozřejmě bohatství čistě duševní). A rozhodně si na Arménii uchováváme ty nejlepší vzpomínky. Na skvělé lidi, někdy možná trochu vznětlivější, než by středoevropan očekával, ale o to upřímnější a přátelštější. Na překrásnou arménskou přírodu, na tajuplné chrámy prvních křesťanů, na výborné arménské jídlo. Na zemi, kde je život těžký, ale lidé o to lepší. A že jsme narazili na Garika, za kterého se všichni Arméni stydí, nám spíš prospělo. Už víme, že kapsičku s pasem a penězi prostě nesmíme opustit. Z celé sedmitýdenní cesty je to jen malá epizodka, zapadající do bohaté mozaiky poznávání a setkávání.
A propos, znáte jinou zemi, kde byste se po okradení naděli, že se alespoň s částí věcí zase shledáte?
Nahrávání ...
