Vylézám z metra na Broadway a jako každé ráno se kochám pohledem na slunečními paprsky ozářený Trinity Church. Zatáčím do Wall Street. Černošští obchodníci začínají na ulici vybalovat svůj prodejní artikl – hodinky a trička.
Vylézám z metra na Broadway a jako každé ráno se kochám pohledem na slunečními paprsky ozářený Trinity Church. Zatáčím do Wall Street. Černošští obchodníci začínají na ulici vybalovat svůj prodejní artikl – hodinky a trička – pro turisty, kteří se sem sjíždějí z celého světa, aby se mohli před všemi vychloubat, že tu, v centru světového finančnictví, byli. Emigranti z Indického poloostrova nabízejí okoloprocházejícím bankéřům nejrůznější ovoce, manuály na nejnovější verze softwarů a chodník provoňuje sladký kouř pálených vonných tyčinek a já si alespoň na chvíli připadám jako v mnou tolik milované Asii. Dorážím do banky, píchačkami označuji začátek pracovní doby, převlékám se do uniformy a zametám okolo celé budovy a hlavou se mi honí jako vždy otázka, co že to tu coby bakalář mezinárodního obchodu provádím s koštětem a lopatkou. Vařím si teplou čokoládu a otevírám noviny. Zkrátka den jako každý jiný. Jenže…
Za oknem se nám naskýtá jedinečný pohled. Vzduchem si polétávají papíry. Vykukujeme ven a zjišťujeme, že je jimi poseta celá obloha a pozorujeme, jak se snáší jako sníh k zemi. Můj kolumbijský kolega tvrdí, že je někdo vyhazuje z vyššího patra naší budovy. Všímáme si temného kouře a slyšíme policejní houkačky. Zapínáme rádio a dozvídáme se neuvěřitelnou zprávu. Do World Trade Centra narazilo letadlo. Vybíháme ze dveří naší místnosti, abychom se dozvěděli víc z televize. Výbuch. Na obrazovce sledujeme místo jakéhokoliv programu jenom zrnění, bleší porno, jak to můj bratr vtipně nazývá. Nabízí se prosté vysvětlení. Vysílač je přece umístěn na jedné z věží WTC. Rychle se přesouváme ke kabelové televizi a v přímém přenosu sledujeme, jak do druhého dvojčete vráží další letadlo. Děkuji Bohu, že moje přítelkyně zaměstnaná v onom komplexu mrakodrapů dominujících newyorské Skyline, má volno a zřejmě ještě doma vyspává. Posílám e-mail do Čech, abych uklidnil všechny příbuzné a vydávám se prozkoumat terén. Na Brodwayi je už dav lidí, několik uniformovaných policistů a především obrovský zmatek. Chvíli pozoruji hustý dým valící se z horních pater budovy a pak se vracím pod dojmem, že požár tak malého rozsahu musí mít hasiči pod kontrolou. V bance se mezitím zapínají požární alarmy poté, co detektory kouře identifikovaly „něco“ ve vzduchu. Zaměstnanci se hromadí v přízemí. Já a můj albánský kolega dostáváme příkaz, abychom otevřeli po celé budově dveře na záchody a kouř tak mohl větrací šachtou ven. Ve třiatřicátém patře se kolem nás začne valit dav lidí a pokřikují na nás, že WTC se zřítilo. Oknem vidíme jen černočernou tmu. Vracíme se do přízemí a nevěřícně sledujeme ty nešťastníky, kteří se zrovna nacházeli venku. Jsou obaleni několik milimetrů tlustou vrstvou bílého prášku. Dým se začíná valit škvírkami mezi dveřmi dovnitř a opět se spouští požární alarmy. Okolo mě se to hemží plačícími, křičícími a třesoucími se bankéři a jejich sekretářkami. Dozvídáme se, že hoří i ve Washingtonu Pentagon. Mosty a tunely jsou uzavřeny, metra ani trajekty nejezdí. Zůstáváme na Manhattanu jako v pasti. Venku se „rozednívá“ natolik, že vidíme přes ulici. Bohužel ne na dlouho. Padá i druhý mrakodrap a u nás opět nastává černočerná tma.
Je pět hodin a u nás v bance je už téměř liduprázdno, tedy čas, abych se i já vypravil domů. Pěšky tentokrát. Brodím se dvaceticentimetrovou vrstvou prachu a papírů. Chci jít po Brodwayi, ale policista mi zabraňuje v cestě. Potkávám několik místních s fotoaparáty a videokamerami. „Mechikánci“ se tyčemi prohrabávají mezi vším, co k nám dolétlo a snaží se najít bankovky. Sběratelé suvenýrů hledají hlavičkové papíry s adresou World Trade Center, 7 West Street, NYC. Ptám se policisty, jež mě vykazuje z další ulice, které budovy ještě stojí. Nedokáže mi odpovědět. Stejnou otázku pokládám i členům televizního štábu, které potkávám o kousek dál. Zmateně odpovídají a ztěžují si, že jim policie znemožňuje přístup k místu neštěstí. Snažím se dostat co nejblíže a míjím stovky hasičských a policejních aut, sanitek a vojenských jeepů. Napadá mě, že hollywoodské pohádky se staly hořkou realitou. (O několik dní později čtu v novinách článek s titulem: „Kde byl Bruce Willis?“) Procházím mezi všemi těmi záchranáři a nikdo z nich mi nevěnuje sebemenší pozornost. Mají důležitější věci na práci. Vydávám se na cestu domů. Slyším další ránu a vidím stovky prchajících policistů, snažících si zachránit vlastní život. Běží už asi sto metrů přede mnou, otáčí se a vybízejí mě také k běhu. Poslouchám. Když se dostávám až k nim, vyptávám se jednoho z nich, co se stalo. Chvíli popadá dech a pak mi odpovídá, že spadla jedna z menších budov. (Tuším, že šlo o 7 WTC.) Pokračuji v cestě domů a opouštím uzavřenou oblast. Nechají vás jít ven, ale ne dovnitř. Musím urazit ještě další kilometr, než mohu využít služeb newyorského metra a nechat se odvézt do Bronxu. Do bezpečí!
