„Děti Marshallova plánu“ hledají ve Francii těžko uplatnění

10. 2. 2006 | | Názory

Kvalitní vzdělání nejen podmiňuje úspěšnou kariéru a je základem při výběru povolání, ale i v makroekonomických podmínkách vytváří kvalitu trhu práce a stabilitu sociálního prostředí. Nedávné nepokoje ve Francii naznačily hloubku problému sahajícího až do poloviny minulého století.

Kvalitní vzdělání nejen podmiňuje úspěšnou kariéru a je základem při výběru povolání, ale i v makroekonomických podmínkách vytváří kvalitu trhu práce a stabilitu sociálního prostředí. Nedávné nepokoje ve Francii naznačily hloubku problému sahajícího až do poloviny minulého století. Rabováním na předměstích Paříže, vypalování aut, pustošení obchodů v desítkách dalších francouzských měst, střety s policií a násilí vedoucí k obětem na životech sahají až do poválečného období po druhé světové válce.

Ukazuje se, že nedostatek pracovních sil, velké potřeby poválečné rekonstrukce, snaha o co nejrychlejší obnovu ekonomického růstu po druhé světové válce finančně podporované zejména prostředky z Marshallova plánu, vedly některé vlády vyspělých zemí k tomu, že umožnily a podpořily příliv levné pracovní síly ze zemí rozvojového světa. Například Francie využila možnosti dovozu pracovních sil ze svých afrických kolonií. Umožnila tak v rámci zjednodušeného bezvízového postupu příchod desítek tisíců přistěhovalců z muslimských zemí převážně arabského světa, kteří byli najímáni na nekvalifikované práce při boření válečných ruin, budování mostů, komunikací a staveb. Jejich přispěním došlo k obnově ekonomického růstu ekonomiky země zbědované válkou.

Přijeli a pracovali

Mnozí z těch, kteří přijeli pomoct budovat Francii neměli základní vzdělání. Nikdo je po nich nevyžadoval – přijeli a pracovali. Již po několika málo letech však měli noví přistěhovalci ve Francii, která jim nabídla nový domov, potíže se začleněním do společnosti. S ohledem na slabé sociální zázemí a nekvalifikovanost, která neskýtala dostatečnou materiální záruku pro založení rodiny a také velkou kulturní rozdílnost, byli tisíce arabských přistěhovalců odmítáni. Prakticky byli odkázáni na to, aby zakládali rodiny uzavíráním sňatků výlučně v rámci své muslimské komunity.

Své životní partnerky a manželky si proto přiváželi ze zemí svého původu, tedy z prostředí, kde převládala nízká úroveň vzdělanosti, kde sociální postavení ženy v rodině a ve společnosti bylo na úrovni neodpovídající standardům vyspělých zemí. Úloha žen arabských přistěhovalců do Francie byla po desítky let stejná: vytvářet rodinné zázemí, starat se o početnou rodinu a výchovu dětí, kterých zpravidla bylo pět až šest. Žena v těchto rodinách byla spíš ochránkyní rodinného krbu a kuchařkou než vzdělanou učitelkou a vychovatelkou dětí v tradicích emancipované společnosti jako je Francie.

Desetiprocentní problém

Tito lidé vykonávající nekvalifikované profese patřili po řadu generací k nejchudším vrstvám společnosti. Jejich postavení nezměnil ani nástup telekomunikací, nová úloha medií či globální změny ve světovém uspořádání obchodně ekonomických styků. Naopak omezené sociálně ekonomické možnosti předurčovaly způsob bydlení přistěhovalců v panelových bytech na předměstích měst a vytváření slumů sociálně izolovaných.

Nové generace potomků původních naturalizovaných přistěhovalců, kteří byli demograficky velmi produktivní, se již jako původní občané Francie střetávají se stejnými problémy jako jejich otcové po ukončení boomu poválečné obnovy – není pro ně práce.

Pro kvalifikované profese nemají odpovídající vzdělání, neboť pro ně neměli, stejně jako jejich otcové, dostatečné materiální a sociální zázemí. Vyrostly nové generace „dětí Marshallova plánu“, které spolu se svými rodiči dnes tvoří deset procent francouzské populace. Vyrostl desetiprocentní problém Francouzů, který přerůstá ze sociálně ekonomického problému v problém rasový: Francouzi arabského původu se totiž domnívají, že pro ně není práce právě proto, že jsou Arabové.

To sice většinová část francouzské společnosti odmítá, ale množí se názory, že v dnešní době, která je z velké části poznamenána muslimskou xenofobií, při níž za každým druhým muslimem mnozí vidí teroristu, že by bylo lepší se „dětí Marshallova plánu“ zbavit a poslat je zpátky tam, odkud přišli jejich otcové a matky.

Málokdo si však uvědomuje, že toto řešení je veskrze nerealistické. Neboť řeč už dávno není o přistěhovalcích, ale o legitimních občanech vyspělé demokratické evropské země, která se střetává s problémem regulace trhu práce a kultivace pracovních sil tak, aby jejich nabídka odpovídala poptávce na trhu výroby a služeb. Jde nejen o dlouhodobý úkol státu (a spolu s ním i všech příslušných institucí podílejících se na vzdělávání lidí), ale velká zodpovědnost leží také na osvětě a zejména médiích, jejichž prvořadým úkolem by mělo být šíření a podpora vzdělanosti, namísto dekadence, laciné zábavy a nemotivujících aktivit.

Do popředí tak v této souvislosti vystupují dvě otázky: Jak se v celospolečenském měřítku stát vyrovná s úkolem kvalifikace sociálně slabších a jak jim pomůže začlenit se do ekonomikcých procesů? A jak jednotlivci zvládnou přípravu na své budoucí povolání? Kvalita a šíře vzdělání je totiž předpokladem pro snazší nalezení uplatnění a získání zaměstnání.

Mohlo by tě zajímat: