Febiofest se mezi dalšími festivalovými konkurenty v současné době
prezentuje jako klubový film v komerčním hávu. Za sedmnáct let své
existence se vydal vstříc větší přístupnosti ze strany diváků, ale
stále má velký kredit ve výběru svých projekcí.
Veškeré festivalové dění se soustředilo v pražském multikině
Cinestar, v němž nezůstalo nevyužitého prostoru nebo sálu. V každém ze
dvanácti sálů, nejenže se tam usadil jeden ze sponzorů, ale byly
k vidění snímky nějaké národní kinematografie nebo díla spojená
jedním tématem.
Mou první zastávkou ve spletitých chodbách multikina byla sekce
s názvem Made in USA. Příběh o baculce Precious, která vyrůstá
v nehostinných poměrech Harlemského ghetta, dokázal sál zaplnit do
poslední sedačky i v jedenáct večer. Mnozí z návštěvníků vyzbrojeni
popcornem a colou nepůsobili, jako by šli na citové utrpení šestnáctileté
Precious. Citlivé zpracování už tak emočně vypjatého tématu obohatil
režisér Lee Daniels netradičním stylem kamery, která nešetřila
detailními záběry. I když někdy samovolné zoomování uprostřed
rozhovoru působilo trochu manýristicky, se závěrečnými titulky přepadla
teskná nálada i na ony přežvýkavce popcornu.
Ze sálu amerického jsem se nemohl přesunout nikam jinam, než do Iráku.
Jediným iráckým zástupcem v sekci Íránské jaro byl snímek Šeptej
s větrem. Vytříbeným okem výtvarně úchvatných záběrů dává
režisér Shahram Alidi divákům možnost nahlédnout na nepřímé následky
války. Ve filmu plném symbolů se mísí osudy jednotlivců
s všudypřítomnou nejistotou. Ani z tohoto filmu nikdo neodcházel
s úsměvem na rtech, ačkoliv snímek zakončil pláč právě narozeného
dítěte – že by symbol naděje?
Po prolistování festivalového katalogu měl člověk pocit, že k tomu,
aby bez psychické újmy přežil většinu projekcí, musel by nejednou požít
nějakou psychotropní látku. A právě jako na jednom velkém tripu jsem si
připadal na novém filmu francouzského provokatéra Gaspara Noé. Se svým
filmem Vejdi do prázdna, který bude v našich kinech distribuován od
května, doslova zkouší, kolik divák vydrží. (Postarší paní vedle mne
vydržela půl hodiny – víc, než jsem očekával.)
V jeho filmu se mísí rychlé až epileptické střihy, nechutné detaily,
erotické až sexuální scény, flashbacky nebo opakované záběry.
Sledováním tohoto filmu posunuje Noé zážitek z kina na úplně jinou
úroveň. Spíše než o zábavu jde v tomto případě o hazardování
s vnitřním roz(po)ložením diváka.
Současně s filmovými projekcemi probíhal v podzemí kina hudební
program, na němž pořadatelé nabízeli pravý underground. Mezi
účinkujícími se objevilo plno jmen z oblasti world music, jazzu, avantgardy
a alternativy. Avšak stejným problémem jako je otázka dostatečné kapacity
jednoho kina pro celý Febiofest, byla i přeplněná kapacita téměř všech
hudebních vystoupení. Hudební složku obohatil i orchestr VŠE, jenž
zahrál na slavnostním zahájení festivalu.
