Grossglockner 2001: Neskutečná vidina, která se stala skutečností

2. 12. 2001 | | Cestování

V hlavě se mi občas zrodí na první pohled divoký a nereálný plán, který se k mému překvapení nakonec promění ve skutečnost. Takhle neskutečnou vidinou mi byl Grossglockner, 3798 m vysoká hora ve Vysokých Taurách, nejvyšší v Rakousku.

V hlavě se mi občas zrodí na první pohled divoký a nereálný plán, který se k mému překvapení nakonec promění ve skutečnost. Takhle neskutečnou vidinou mi byl Grossglockner, 3798 m vysoká hora ve Vysokých Taurách, nejvyšší v Rakousku. Strmé svahy, ledovce plné trhlin, lezecké úseky a historky, opřádající tuto majestátní horu tajemným kouzlem. Několikrát jsem jeho fotku viděla a pokaždé ve mně vzbudila respekt.

Mt. Blanc ve mně minulý rok vzbudil neuhasitelnou touhu po sněhových horách. Myslela jsem, že mě Dolomity zklidní. Ale vidina sněhu, ledovců, technická obtížnost, to vše způsobilo, že jsem začala směřovat svou myšlenku do řad svých přátel a doufala. Povedlo se. Den před odjezdem se naše skupinka ustálila na pět členů, kromě mě čtyři mužští. Milan, meteorolog ze záliby, předpověděl na nejbližší dva dny díru mezi frontami. Trochu risk, ale vyšlo to. Takže jsme se okamžitě sbalili a ze dne na den vyrazili.

Ráno vyjíždíme v pět. Do škodovky se nám daří nacpat pět lidí a pět obrovských batohů. Nezbývá už ani milimetr nevyužitého místa. Při vjezdu do Alp zjišťujeme, že je zde hodně sněhu, celé září sněžilo. Platíme mýtné na Grossglockneralpenstrasse, 350 ATS. Tahle silnice je postrachem aut, ale naše auto nezklamalo, nevařili jsme. Kolem sedmé přijíždíme na parkoviště u Franz Josef Höhe. Nikde nikdo, kromě dvou Čechů, kteří výstup kvůli podmínkám vzdávají. Z Glockneru vidíme jen siluetu. Vytahujeme karimatky a přespáváme na betonové podlaze parkoviště.

Cesta k červenému bodu
Opět vstáváme v pět. Je zima. A to jsme teprve ve 2400 metrech. Sestupujeme na ledovec Pasterz, vychází slunce a zbarvuje masív nejprve růžovou, pak se hora zalije zlatem. Rána v horách jsou nezapomenutelná! Ledovec je bez sněhu, takže bezpečný, navazujeme se jen ze cvičných důvodů. Na nebi ani mráček, fronta odešla. Cesta přes ledovec trvá hodinu, ale stále nemůžeme najít červený bod značící nástup. Tradiční problém na téhle hoře. Nakonec se nám zdá, že něco vidíme, tak to bereme přímo po suti vzhůru. Svah je stále prudší, musíme dávat pozor, abychom na sebe neshazovali kameny. S 20 kg na zádech je to zážitek. Červený bod zmizel, nezbývá než jít přímo do změti skalních žeber a žlebů. Z dálky to vypadá schůdně, ale zblízka zjišťujeme omyl. Nakonec se rozhodneme pro žleb vedoucí přímo vzhůru, místy vyplněný sněhem. S přibývajícími metry znovu odhalujeme náš omyl, nedá se nikde přetraverzovat na schůdnější cestu a začíná jít o život. Kameny pokrývá ledová krusta, takže kloužou. Výš, kam již dosáhlo slunce, se zase všechno drolí. Musíme se vrátit. Konečně nacházíme schůdnou, byť lezeckou cestu. Už vidíme tyč, která značí cestu, známé místo Frühstickplatz. Dělí nás od ní ještě jeden komplikovaný úsek. Štěstí stálo při nás, tohle bylo pěkně nebezpečné. Konečně cesta. Ještě jedno nepříjemné místo a pak mírný svah, mix sněhu a skály.

Výhledy nám berou dech
Nad námi se vypíná strmý ledovec Hofmannskees, proslulý svým prudkým svahem a trhlinami. Na začátku ledovce zjišťujeme, že stopy končí. Už dlouho tu nikdo nešel! Naštěstí zde vede lyžařská stopa, tak jsme se rozhodli jít po ní. Místy se boříme, místy klouzáme. Mačky si nebereme, sníh taje, takže by nám překážely. Prošlapávání stopy je pěkně náročné, stejně tak zabodávání cepínu. Pohled dolů na prudký svah odvaze taky nepřidává. Po nekonečné době se dostáváme na hřeben vedoucí k chatě. Výhledy nám berou dech. Přesto nás čekalo ještě pár překvapení. Prudký mixový svah, kde by uklouznutí způsobilo dlouhý a nejspíš definitivní pád. Traverz po uzounké stezce, kde o pár desítek metrů níže děsily obrovské trhliny, další klouzavý svah k chatě. Konečně nestoupáme. Chata Erz. Johann Hütte nám poskytuje své útočiště. Stojí ve výšce 3454 m, vrchol ční 350 metrů nad ní. Tyčí se strmý, krásný, téměř nedosažitelný. Na chatě je plno, všichni chodí jednodušší cestou z Kalsu. Na noc stavíme na terase před chatou stan. Obzor zbarvuje nádherný západ slunce.

Metry viditelně ubývají
Ráno vstáváme opět v pět. Nejsme sami. Za chatou nastupujeme do svahu Glocknerleitl. Je neblaze proslulý svým sklonem, kde už nemá cenu se jistit, neboť pád jednoho znamená pád celého družstva. Bez možnosti pád ubrzdit, je to tu příliš strmé. Máme štěstí, je hodně sněhu. Dole to působilo problémy, nahoře nám pomáhá. Cestička je hluboce vyšlapaná. Vychází slunce. Fascinuje mě fantazie přírody, takové množství barev, tak úžasné tvary mraků, sníh se zbarvuje do zlatožluta, nepopsatelná nádhera.

Stoupání je dost namáhavé, ale metry viditelně ubývají. Konečně máme sněhový svah za sebou. Před námi je mixový terén na Kleinglockner. Jsou tu železné tyče na jištění. Do nevelké vrstvy sněhu se nedá pořádně zabodnout cepín. Skála zase kvůli sněhu klouže. Místy lezeme po čtyřech. Kleinglocknerský hřebínek vypadá divoce, z jedné strany kolmá stěna, z druhé hodně prudký ledový svah, šířka tak metr. Ačkoliv je vrchol Grossglockneru vzdušnou čarou jen asi 50  metrů, musíme sestoupit téměř kolmým svahem na rozsedlinu Glocknerscharte. Dolů vede fixní lano, přejít 5 metrů dlouhý úzký hřebínek (prý nejhorší místo na hoře), kde na každou stranu spadá 1500 metrů ledového tobogánu, a vystoupit po mixové skále k vrcholovému kříži. Začínají nám omrzat nohy, naštěstí už svítí slunce. Skála nad rozsedlinou vypadá těžce, ale zblízka vidím pěkné stupy a chyty. Leze se to krásně, jenom musíme čekat. Je tu hodně lidí.

Konečně vrchol
Není kam stoupat, jsme v dalekém okolí nejvýš. Horské masivy se táhnou až za obzor. Nemůžeme se dlouho zdržovat, proudí sem davy lidí a sestup bývá horší než výstup. Některá družstva jsou dost bezohledná, divím se, že Glockner nemá víc obětí. Musíme čekat. Sestup zvládáme s větší jistotou. Radši se z Kleinglockneru jistíme. Začíná být vedro. Po hodině a půl jsme dole na chatě. Po chvíli odpočinku vyrážíme opět dolů. Jde se už líp, Hoffmankees přejdeme o hodně rychleji.

Tentokrát sestupujeme po cestě, i když nebezpečí tu nekončí. Sněhové polštářky na skalách kloužou, mění i jednoduchou cestu v riskantní záležitost. Pod námi stále strmé skály. Místy dvojkové lezecké úseky. Jinde jsou fixní lana pod sněhem, takže po čtyřech slézáme sněhový jazyk. Konečně jsme na suťovišti, kde kromě vyvrtnutého kotníku nic nehrozí. Opět máme problémy s orientací, ale teď stačí jít rovně přímo na Pasterzgletscher. Moréna je rozsáhlá. I cesta přes ledovec, který se proměnil ve spoustu potůčků, vysiluje. Zbývá závěrečný výšvih k parkovišti, těch 400 metrů převýšení se mi zdá nekonečných. Poslední překážka je překonána, konečně u auta. Poslední pohled na mizící štíty, blíží fronta. Zůstávají v nás nádherné vzpomínky na velké dobrodružství v úchvatné přírodě.

Mohlo by tě zajímat: