Chladný páteční večer, po skiareálu poletují sportovci všech druhů.
Vzduchem v registrační místnosti proudí veselí – obzvláště poté, co
nahlas vyslovím název našeho týmu. Při zemi však nálada houstne.
Závodníci ve spacácích totiž věnují poslední dvě hodiny před startem
63kilometrového závodu úpěnlivému soustředění.
Půl hodiny před půlnocí. Odvážnější část z více než osmi stovek
účastníků s čelovkou na hlavě zahajuje v Koutech nad Desnou první ze
závodů letošní Horské výzvy. Dvojice soutěžících mají před sebou
běh po Long trase v Jeseníkách, přičemž na trati je čekají půlmetrové
závěje čerstvě napadaného sněhu. Jejich úkolem je přeběhnout všechny
hory a doly během 24 hodin.
Já s mojí parťačkou jsme však ranní ptáčata (jinak řečeno, na Long
si netroufáme), a tak se chystáme na start až druhý den. Nás
„Shortaře“ čeká kilometrů jen 35 a jako bonus i poloviční čas na
zdolání trasy.
Výstřel a skupinky se začínají rozcházet. Není kam spěchat, lepší
je nechat vyšlápnutí cestiček ve sněhu na průraznějších
závodnících.
V prvním kopci nám hlavou běží scéna ze snídaně, kde se už v osm
ráno objevili první Longaři. Jakmile dohrála naše óda na jejich rychlost,
přiznali se, že po patnácti kilometrech nasedli do přeplněného sběrného
autobusu a místo dalších padesáti kilometrů si dají radši suché prádlo
a teplou snídani.
Přesto jdeme v řadě za sebou dalšímu kopci vstříc. A dalšímu.
Důležité je šlápnout přesně do stopy závodníka před vámi. Jinak je
z kroku pirueta. Naštěstí všichni soucítí a leckterá dobrá duše na
chvíli nabídne i svoje hůlky, pomocí kterých se vzhůru vyhoupnete jedna
radost. Jsem si jistá, že příště už ty svoje nezapomeneme.
Tak jako tak ale síly ubývají. Někdy pomůže krátká přestávka, jindy
hroznový cukr. Často parťák, který funí a mlčí na souhlas. Po
patnáctém kilometru zdolávání zasněžených hor se nedivíme ranním
Longařům. Ale nevzdáváme to.
Párky se musí hlídat
Brzy nás vítá kontrolní bod Praděd s horkou hrachovkou a točenou
kofolou. Sil a humoru máme natankováno. I oblohu na chvíli znudila šeď a
mlha a dopřála nám nádherný pohled z výšky 1492 metrů do kraje.
U další občerstvovací stanice se dereme k várnici s horkým čajem.
Závodníky u stánku je tu radno hlídat. Jsou hladoví a položený párek
vám sní dřív, než se otočíte. Naštěstí se najde i další strávník,
který se zase o půlku podělí.
Sběrný autobus míjíme s lehkým krokem, vybíháme do sjezdovky a vedeme
skupinku dalších závodníků. Na vrcholu kopce však marně hledáme stopy
i značky. Zřejmě jsme naše procesí odvedly špatným směrem. Pokračovat
podle mapy a zvuků se nám však vyplatilo. Opět na správné trase natrefíme
na dva souputníky, kteří se s námi dělí o energetické tyčinky až do
konce závodu.
Na cestičce v závěji, která lemuje příkré srázy, se teď z kopce
odvažujeme i rozeběhnout. Ani poslední stoupání nás nezlomí, tři
kilometry od cíle však už cesta neubíhá. Netrpělivost, hlad a stmívání
víří našimi myšlenkami. Konce jsme se ale dočkaly, dokonce v limitu. Po
jedenácti hodinách a osmnácti minutách jsme v cíli. Nejrychlejší tým
žen na trase to zvládl za necelých sedm hodin.
Procházku růžovou zahradou bych si představovala jinak. Tu však
pořadatelé závodu neslibovali a závodníci ani nečekali. Na další Výzvu
bych neřekla ne, jedině snad v patnáctém kilometru.
Foto: www.horskavyzva.cz
