Outdoorové okénko: Jak chutnají dvě minuty v lavině

3. 6. 2005 | | Nezařazené titulní obrázek

Sportovní kurzy nejsou dobré jen k získání zápočtu z tělocviku, můžete se na nich dovědět i spoustu zajímavých věcí. Já jsem se v Dobronicích od kamaráda dověděla o sportovní škole v Dánsku. Jmenuje se Kong Idraetshojskole (Sportovní škola Kong) a patří do rodiny „vyšších“ škol. Ty mají v Dánsku dlouhou tradici.

Sportovní kurzy nejsou dobré jen k získání zápočtu z tělocviku, můžete se na nich dovědět i spoustu zajímavých věcí. Já jsem se v Dobronicích od kamaráda dověděla o sportovní škole v Dánsku.

Jmenuje se Kong Idraetshojskole (Sportovní škola Kong) a patří do rodiny „vyšších“ škol. Ty mají v Dánsku dlouhou tradici. Jde o internátní školy pro dospělé, které nabízejí řadu zaměření – od historie, přes umění, hudbu, filosofii, divadlo, až po sport. Semestr na nich nekončí zkouškami. Jejich účelem je dát studentům dostatek času na to, aby přemýšleli o sobě a své budoucnosti. Většinou jsou to tudíž mladí lidé, kteří se po střední škole rozhodují, co chtějí dál dělat. Mohou to být ale i lidé s nějakými problémy, ať již zdravotními nebo sociálními. Pro ty se pak škola stává jakousi institucí, která by je mohla vrátit do „normálního“ života.

Stromy Radka

Naše škola je zaměřená na sport a obvykle otvírá čtyři „linie“, něco jako hlavní specializace. Jsou to tanec, míčové hry, healthcross (kombinace různých kondičních sportů) a outdoor. Tento semestr se otvíraly jen poslední dvě jmenované, protože škola zápasí s nedostatkem studentů. Pro mě to ale nebyl žádný problém, protože jsem od začátku věděla, že chci do outdooru. Lézt po stromech a po skalách, jezdit na mořských kajacích a islandských ponících, vydávat se na výlety na kole i pěšky, učit se různé hry pod širým nebem a spousty dalších legraci. V rozvrhu nám naše linie zabírá většinu času. Dalším „předmětem“ je tzv. World Citizen, ve kterém se studenti mají seznámit s principy demokracie a dozvědět se něco více o světě, ve kterém žijeme. Někdy musíme přežít velmi nudnou přednášku, ale občas se učitelé vytasí s nějakým příjemným překvapením, jakým byl například film Fahrenheit 9/11.

Zmrznout na rotopedu v kuchyni

Stromy Kačka

Vedle hlavní linie jsou tu ještě volitelné předměty, které se mění po půlce semestru: na začátku jsme měli na výběr mezi „theatresports“ a keramickou dílnou. Vybrala jsem to první, aniž bych věděla, do čeho jdu. Na hodinách jsme se učili žonglovat nebo chodit přes židli a jiné cirkusové kejklovaní a hráli různé hry na improvizaci. Jednou z našich nejoblíbenějších se stal „marathon“, ve kterém jsme po dvojicích improvizovali scénky na různých místech. První dvojice chvíli hraje, pak vedoucí řekne stop, účinkující „zkamení“ v pozici, ve které se právě nachází, a jeden z nich je vystřídán dalším hráčem, který ovšem musí zaujmout přesný postoj toho, koho střídá. Vedoucí pak udá nové místo pro scénku, kterou sehraje nová dvojice – ovšem vycházet musí z pozice, ve které „zkameněla“ předchozí scénka. Když jsme se stali v marathonu téměř profesionály, ztížila nám naše vedoucí Hanne hru tím, že místo zkamenění v pozici jsme zamrzli v pohybu – museli jsme opakovat pohyb, který jsme naposled udělali. Velmi vtipná byla například scénka, kdy se Marta s Honzou ocitli na rotopedu a kolečkových bruslích v kuchyni. Semestr se ale rychle přehoupl a theatresports vystřídal výběr mezi zpíváním a pracovními dílnami. Vybrala jsem dílny, ve kterých jsme různými nástroji „hledali tvary“ v kamenech a dřevěných špalcích.

Kromě těchto předmětů jsou ještě volitelné sportovní předměty (badminton, fotbal, různé tance, beachvolejbal, frisbie, aerobik, MTB,…), které se obměňují po různě dlouhém čase – zpravidla trvají od jednoho do třech týdnů. Obvykle pak máme možnost absolvovat nějakou zkoušku. Na jejím základě dostaneme potvrzení, které nás (tady v Dánsku) opravňuje daný sport „vyučovat“.

Krokodýlí vejce k snídani

Jeskyně z dálky

Pobytu na naší škole se ani nedá říkat studium. Je to spíš jeden dlouhý sportovní kurz. Navíc škola je součásti programu „Sports4all“, a tak tu může sportovat opravdu každý. V outdooru je nás šest Čechů, šest Dánů, Jihoafričan a vůdce Vagn.

Nejexotičtějším členem naší linie je Jihoafričan Monde. Když byl ještě sníh, se strachem v očích uvěřil našim báchorkám o krokodýlech a jejich vejcích, která si sami nasbíráme k snídani. Nepřestal nás ujišťovat, že to není žádná sranda, protože on krokodýly zná, a když jim sebereme vejce, budou nás pronásledovat třeba až domů. Vyděsil se i při představě hadů číhajících za každým stromem dánských lesů. Na výletě vyskakoval asi tak tři metry nad zem, kdykoli spatřil na cestě žábu. A že jsme jich potkali požehnaně! Slepýše pozoroval z uctivé vzdálenosti, v ruce třímaje tyč od stanu, připraven k obraně, ale ještě spíše k rychlému ústupu do bezpečí. Nutno podotknout, že Monde je exot nejen tím, že pochází z exotické Afriky, ale především svými řečmi „všechno vím, všechno znám a dokážu“, díky kterým si z něho legraci dělají už i učitelé.

Na lyže do Norska

Jeskyně kopáme

Zatím nejextrémnějším zážitkem se stal týdenní lyžařský pobyt v Norsku, ve středisku Filefjell, uprostřed vysokých zasněžených hor, kde slunce svítilo skoro pořád. První tři dny jsme byli na běžkách. Mohli jsme si vybrat buď „cross country“ (do stopy) nebo „back country“ (na nich se jezdí mimo upravené tratě, s mapou a kompasem). Já jsem jezdila ty druhé. První den jsme šplhali vysoko do kopců, kolem zamrzlých jezer, která ale nebyla vidět, neboť byla sněhem zapadaná. Cestou jsme se dovídali o lavinovém nebezpečí a učili se pracovat s mapou a kompasem v zasněžených horách. Když je všechno bílé, vzdálenost a výška okolních vrcholů se odhaduje ještě daleko obtížněji než v létě.

Když jsme se vydrápali nahoru, měli jsme oběd. Nebyl jen tak obyčejný, jak jsme my Češi očekávali. Ne, že bychom se prostě plácli na sníh, zblajzli chleba a šli dál. To se v Norsku nenosí. Nesli jsme s sebou lopaty, kterými (převážně) kluci vykopali ve sněhu dlouhý výkop, na jehož okraj jsme položili běžky. Na ně karimatky a až na ty jsme si sedli jako na gauč s nohama spuštěnýma do výkopu.

Jeskyně bez lidí

Veselý byl návrat dolů. Sníh někde zmrzl, někde ne, takže se lyže občas rozjely po ledové krustě. Ale vzápětí se alespoň jedna z nich propadla do hlubokého sněhu, na kterém se krusta nějak zapomněla udělat. Měli jsme co dělat, abychom se neskutáleli až do údolí. Všichni jsme nakonec přežili, dokonce i Simon, který byl toho dne na lyžích (jakýchkoli) úplně poprvé! V úterý byl výlet podobný, jen počasí nám přálo – abychom si zkusili taky mlhu a sněžení, vítr a zimu. Tak jsme zjistili, že když nesvítí slunce, orientuje se v zasněžených horách ještě daleko hůře. Skoro se nepozná, kde je kopec a jak je vysoký a strmý.

Ve sněhové jeskyni se dá spát!

Jeskyně Bo

Ve středu jsme podnikli budování sněhových jeskyní. V obrovské závěji jsme si vykopali domky pro čtyři až pět lidí. Trvalo to skoro celý den a bylo to hodně únavné. Když jsme měli vykopanou tak půlku, přestalo nás to absolutně bavit. Dokončit jeskyně do takové podoby, aby se v nich dalo přespat, bylo opravdovou výzvou. Když byly jeskyně hotové, šli jsme zkoušet, jaké to je, být zasypaní v lavině. Vykopali jsme ve sněhu „hrob“, do kterého jsme se postupně (kdo chtěl) nechali zahrabávat na dvě minuty. Leželi jsme na břiše, ruce pod hlavou, abychom měli kousek místa k dýchání. V rukou jsme drželi dlouhý prut, kterým jsme mohli zaklepat, kdybychom náhodou začali panikařit. Kamarádi nahoře by nás hnedle vyhrabali. Ale zatřepali jen dva lidičkové a byli opravdu okamžitě vyhrabáni. Je to hodně zvláštní pocit. Tíha sněhu vás skřípne a těžko se dýchá, protože nemáte vzduch kam dát. Myslela jsem na to, že nahoře jsou kamarádi, kteří mě vyhrabou, když bude třeba. Musela jsem se ale hodně soustředit na to, že nejsem v lavině a jen trénuji.

Jeskyně Dánky

Večeři jsme vařili na ohni a kolem desáté šli spát. Tak moc jsem se bála, že mi bude zima, že jsem měla dvě karimatky, teplou vložku do spacáku, všechno oblečení, krom bundy a dvoje ponožky. A bylo mi teplo! Ráno jsme se jen sbalili a sjeli zpátky do chaty na snídani a teplý čaj. Zbytek pobytu jsme strávili na půjčených carvingách a snowboardech. Sjezdovka byla věčně prázdná, stejně tak i vlek, a ani o víkendu jsme na kotvu nemuseli dlouho čekat. V neděli se nám pak hodně nechtělo vracet se zpátky do placatého Dánska.

Mohlo by tě zajímat: