Jak jsem se učil opisovat
NezařazenéNení tomu tak dávno, co jsem obdivně poslouchal vyprávění některých spolužáků. Jejich věty mi učarovávaly. „Já jsem se vůbec neučil, a za jedna,“ říkal jeden. Jiný zas: „To byla zívačka, ani jsem neotevřel učebnici a všechno v pohodě.“ Popřípadě ti slabší prohlašovali: „Jsem tu učebnici tak letmo prolistoval a stačilo to.“
Není tomu tak dávno, co jsem obdivně poslouchal vyprávění některých spolužáků. Jejich věty mi učarovávaly. „Já jsem se vůbec neučil, a za jedna,“ říkal jeden. Jiný zas: „To byla zívačka, ani jsem neotevřel učebnici a všechno v pohodě.“ Popřípadě ti slabší prohlašovali: „Jsem tu učebnici tak letmo prolistoval a stačilo to.“
Hodně jsem jim záviděl a chtěl jsem se s nimi vždycky skamarádit. Bohužel mě mezi sebou nechtěli, měl jsem totiž se svým průměrem 4,1 pověst hrozného šprta. Uctivě jsem k nim ale vzhlížel a čekal na den, kdy mě mezi sebe vezmou. Trpělivě jsem vyčkával, protože přestat se teď učit, což by mi v jejich očích určitě pomohlo, by nemuselo být nejchytřejší.
Příležitost jsem dostal po maturitě, kterou jsem úspěšně za šestnáct dokončil a mírně si tak vylepšil svůj celostředoškolský průměr. Moji idolové si ovšem pohoršili. Nemohl jsem pochopit, čím to bylo. Samozřejmě jsem se na ně byl podívat. Zdálo se mi, že předseda maturitní komise je k nim zbytečně moc tvrdý. Nechtěl jim to dát jen kvůli malým nedostatkům. Maturant ze zeměpisu nevěděl, co je to NAFTA. Zkoušený z dějepisu se nechal nachytat na otázce, zda je sv. Václav slaven 29. září a je slaven od roku 1938? Maturant ze základů společenských věd se mylně domníval, že Sokrates vynalezl kolo a o zkoušce z češtiny jeden z mých idolů tvrdil, že pakliže je podstatné jméno, asi zmaten slovem lyže.
Tak jsem se vydal do života sám, zanechav své kolegy u komise. Ale osud ke mně byl milostivý. Po odvolání jsem se pro nedostatek studentů ochotných studovat dostal na vysokou školu. Doma ze mě byli nadšení a já si umínil, že s čistým štítem dosáhnu lepších studijních výsledků než na střední škole. Třináct týdnů jsem se připravoval na to, až za zvuku bubnů budu moct vytáhnout do boje a porazit zkoušky. A jednou ten den nastal. Pak to šlo ráz na ráz a za pár týdnů to bylo všechno za mnou. Pravda, zlepšil jsem si průměr, ale něco mi říkalo, že s hodnotou 4,0 to daleko nedotáhnu.
Avšak otec i matka, kterým do života stačilo devět tříd základky, měli radost. Dokonce táta koupil šampaňské řka, že to je velká událost, že si to zasloužím a že to strhne nájemci z nájmu. Nedostat za celý půlrok pětku, to je něco, v co u mě nikdy nedoufal. Ťukli jsme si, hezky strávili večer a já ráno vyrazil žádat o podmínku. Měl jsem štěstí. Proděkan vypadal, že si včera také několikrát ťuknul, z toho podle boule alespoň jednou do hlavy. Když se mi konečně podařilo přednést mu svůj návrh, jelikož se mě neustále snažil umlčet, prý že moc řvu, bystře se zeptal, co tu tak stojím a co chci. Tak jsem mu dal papír, který jsem chtěl podepsat. Udělal to a vyhodil mě ven. Šťastně jsem se dostal do druhého semestru, ale věděl jsem, že takhle to dál nepůjde.
První dny dalšího semestru jsem strávil hledáním pomoci. Kdekoho jsem se ptal, jak na to. A jednou jsem měl štěstí. Jeden kluk mi předal pozvánku na večerní kurz externích vědomostí a řekl mi, že to je přesně to, co potřebuji. Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit, ale řekl jsem si, proč to nezkusit, že mě to nic stát nebude.
Když jsem vstoupil do učebny o pět set korun lehčí, trochu jsem se bál, abych nelitoval. Přeci jen za pět set by se mohla dát alespoň trojka koupit.
Rozhlédl jsem se po místnosti, všeho všudy nás tam bylo asi dvacet pět. Z hovoru jsem vyrozuměl, že jsme na jedné lodi. Když jsme si společně zanadávali na obtížnost a nesmyslnou detailnost zkoušek, vešel pedagog. Zaradoval jsem se, když jsem poznal svého bývalého spolužáka ze střední školy a nelitoval jsem pětistovky. Kurz začal.
„Takže jak se tak tady na vás dívám,“ začal, „ je to tu samý šprt.“ Kdoví proč se zadíval na mě. „Ale já z vás udělám mistry v získávání externích vědomostí, to si pište.“ Stále jsem byl zvědavý, co nás bude učit. „Začneme, tady máte každý papírek, až vám řeknu, papírky otočíte a necháte ležet před sebou. Úkolem je zjistit, co má na papírku co nejvíc vašich sousedů. Kdo bude mít nejvíc slov, vyhrává. Koho uvidím, že se dívá jinam, ten prohrál. Dotazy?“ Měl jsem jen jeden. „Tohle je kurz opisování?“ Měl jsem tušení, ale chtěl jsem si být jist. Muselo mi to stačit, protože odpověď, „bože, dej mi sílu,“ nebyla přesně to, v co jsem doufal.
Hra začala. Byla to jedna z nejtěžších, co jsem kdy hrál. Postupně jsme se učili. Po několika kolech, kdy nás pedagog skoro všechny vyloučil a málem nachytal i toho posledního, který zbýval, jsme začínali být zruční. Jednak jsme se učili rychle zaostřovat a také vymýšlet různé výmluvy, proč sedíme zády do třídy a koukáme úplně jinam. Vyzkoušel jsem za večer hromadu výmluv. Některé mi neprošly, jako třeba bolavá záda, tik v krku s následným zaseknutím, dotaz na čas, snaha smést z kamaráda pavouka či obava z krevních sraženin vlivem přesezení či prohlížení akné v zrcátku. Ale naučil jsem se kýchnout a rychle zaostřit, aby si toho můj bývalý spolužák nevšiml či shazovat různé předměty, pro které jsem se pak musel natahovat.
Po několika hodinách jsem byl úplně vysílen. Oči jsem měl tak vysílené, že jsem málem netrefil do dveří na svých slabých a ulezených nohách. Získávat znalosti externě, to není žádná legrace a já si opět obdivně zavzpomínal na své idoly ze střední školy. Při odchodu nám byla dána poslední rada. „Takže si pamatujte, bando, taháky jsou pro sraby, s tím je moc práce. Skutečný profík vše opíše. Proto musíte být rychlí, pozorní a nikdy se dlouho nedívejte na jedno místo. Musíte přijmout boj s tou učitelskou mašinérií a vyrazit do něj s hbitostí lasičky. A moje poslední rada pro vás je, že je dobré, když vám není vidět na oči, k tomu se hodí tmavé brýle nebo kšiltovka. Když vám to projde, je takřka jistě vyhráno.“ Chtěl jsem spolužáka z vděčnosti obejmout, ale vytušil můj záměr a rychle uhnul, takže jsem málem srazil nějakého okolo procházejícího pána. I tak jsem odešel spokojen domů a těšil se na svůj první test.
Nedočkavě jsem vyhlížel konec semestru a zapsal se hned na první termín snad u všech zkoušek. Ráno před první zkouškou jsem si do lahvičky připravil cibuli, abych mohl kdykoli zahrát rudé oči, vzal si kšiltovku a černé brýle a vyrazil do zamračeného dne pln optimismu. Když jsem vešel do třídy, kde se měl psát test, zavětřil jsem problém. Z dvaceti pěti přítomných mi jich dvacet čtyři přišlo povědomých. Všichni měli černé brýle a kšiltovku a po chvilce hovoru jsem poznal své spolužáky z kurzu externích vědomostí. Nedali jsme se tímto rozhodit a utvořili kroužek okolo posledního studenta, naší jediné naděje.
Vstoupil pedagog a nadešla hodina H. Učitel nás nedůvěřivě pozoroval a zeptal se: „Kdo si jde nechat zapsat známku z předtermínu může teď, jinak si připravte psací potřeby, začneme.“
S hrůzou jsem pozoroval, jak se střed našeho kroužku zvedl, vyřídil, co potřeboval a odešel. Těžce jsem polkl. VŠE bylo ztraceno. Po hodině tiků, lezení pro věci a kýchání jsem byl o hodinu starší a znal jsem jména všech, co tam byli se mnou. Víc externích vědomostí jsme bohužel nenačerpali. Jediným naším úspěchem bylo, že ke konci začal kýchat i učitel, dostával tiky a ztrácel věci.
Další testy byly dost podobné. Ale nelituji, za pětistovku jsem získal spoustu kamarádů a nakonec jsem se zas raději vrátil k tradičnímu způsobu psaní testů. Třeba se nějak prokoušu.
Nahrávání ...
