Jak jsem získával zápočet z tělocviku

2. 8. 2007 | | Nezařazené

Těšil jsem se na to, jak si vyberu nějaké zajímavé a netradiční předměty, něco se naučím a užiji si. V zimním semestru mi to nevyšlo a doufal jsem, že se mi nějaký tělocvik podaří získat v letním. A tak se skutečně stalo.

Těšil jsem se na to, jak si vyberu nějaké zajímavé a netradiční předměty, něco se naučím a užiji si. V zimním semestru mi to nevyšlo a doufal jsem, že se mi nějaký tělocvik podaří získat v letním. A tak se skutečně stalo.

Ulovil jsem outdoorové sporty, byl jsem rád, že se ocitnu na čerstvém vzduchu a prožiji zajímavé chvíle. Možná už tehdy mě mělo varovat, že tělocvikář přišel oblečen v krátkém tričku a v šortkách; vypadalo to, že nic dalšího s sebou nemá, i když venku mrzlo, že i vystrčený nos byl odvážný skutek a město zmizelo pod nánosem dvoumetrové hradby sněhu. Váhu jsem tomu nepřikládal a těšil se na první hodinu. Bohužel byla až za pár týdnů, neboť vyučující odjel slézt Matterhorn. Vrátil se plný elánu. „V pátek jsem Vám domluvil volno, ve škole budete omluvení, pojedeme do přírody stanovat, uvidíme se,“ řekl a zmizel. Nervózně jsme po sobě pokukovali. Moc nás to nepotěšilo, jelikož spacák do minus dvaceti neměl nikdo z nás. Nicméně jsme se poslušně v pátek dostavili na místo, které upřesnil přes mail, a vyjeli jsme. Vystoupili jsme uprostřed ničeho, všude jen bílo a vlak zmizel v dálce. Vtom jsme zjistili, že někdo chybí. Učitel.
„Kde je?“ ptal se vysoký hubený chlapec. „To je mi celkem jedno,“ odpověděl mu zavalitý kolega, „spíš bych rád věděl, kde je moje jídlo.“ Ostatní postupně také zjistili, že mazaný tělocvikář prohrabal všechny batohy, které nás donutil dát stranou, a zkonfiskoval veškerý proviant. „Hele, žádost o výkupné,“ uviděl jsem lístek ve svém batohu
Stálo tam: Do tmy vám zbývá pět hodin, cíl je deset kilometrů daleko, cesta vás povede, vydáte-li se jinam, zapadnete, umřete a nedostanete zápočet. Jiný vlak už dnes nejede. Váš tělocvikář.
„Nemá tu nikdo signál?“ Kupodivu neměl, bylo to dobře promyšlené.
„Vpřed, ať už jsme tam, deset kilometrů není moc daleko,“ zavelel kdosi a vydali jsme se na cestu. Po několika minutách a po dvaceti metrech za námi byli všichni od sněhu úplně promáčení. Rozhodli jsme se, že dáme hlavy dohromady.
„To je houby cesta, když na ní leží metr sněhu,“ stěžovala si jedna dívka. „Ale stále je to o metr míň než všude jinde okolo,“ upozornila ji její kamarádka. Usnesli jsme se, že se pokusíme si cestu prohrabat. A jak jsme ocenili, že se mezi námi nachází pilní studenti, kteří mají skripta i na výletu. Přední voj začal hrabat, tělo konvoje podupávalo, aby nezmrzlo, a vzadu sténal majitel skript při jejich každém zaboření do sněhu a co chvíli zamumlal, že se Adam Smith obrací v hrobě. K rozumu ho přivedla až várka sněhu dobře mířená
Neohroženě jsme postupovali vpřed, krok za krokem jsme se blížili k neznámému cíli. Po asi pěti kilometrech jsme byli vyčerpaní, zmrzlí a hladoví a skripta vypadala, že nás za chvíli opustí.
Za zatáčkou se před námi objevil jakýsi kopec v cestě. Přední voj zabral skripty a narazil na něco tvrdého. „To je konec,“ hlásil zavalitý kolega, „už vím, proč tolik lidí nedostuduje, bakalářky jsou proti tomuhle hadr. A on nám navíc svalí do cesty kámen.“ „To není kámen,“ poznamenal jsem, neboť ta věc vypadala velice kovově. Objevili jsme zapadlou frézu, která tu čekala na jaro. Ovanul nás závan naděje. „S tím nepočítal,“ jásali jsme. Dokonce jsme uvnitř našli i klíčky.
„Počkat,“ zvolala jedna holka, „kde je řidič?“ „Nevím,“ řekl jsem, „co takhle pro jistotu minutu ticha a jedem.“ Chvíli jsme jen tak stáli, a jelikož jsme začali zamrzat, poskakovali jsme v tichosti kolem frézy. Vidět nás někdo, myslí si, že zaklínáme mocné kovové monstrum.
Vyjeli jsme, cesta se nepatrně zrychlila. Střídali jsme se v kabině a venku se stal nejoblíbenějším místem prostor u výfuku. Vypadalo to, že vskutku dojedeme. A rozhodli jsme se, že nedojedeme s prázdnou. Nahřáli jsme si paže a připravili sníh. V dáli se objevila postava, a kousek za ní svítila světla vesnice. „Tam je, teď potichu,“ zavelel náš řidič frézy. Plížili jsme se za frézou až k tělocvikáři. Když jsme byli u něj, vyskočili jsme a povalilo ho do sněhu. Zatímco dva zasypávali sněhem, zbytek ho držel. Nakonec se nám podařilo uplácat na něm krunýř, který vypadal, že chvíli vydrží. Pak jsme si vzali své věci a odjeli do vesnice a rychle domů.
Když jsme se za pár týdnů potkali s kolegy ve škole, vyléčeni ze všech nemocí, dozvěděli jsme se, že do konce semestru tělocvik nebude a že zápočet nedostane nikdo. Bylo nám to jedno. Já jsem se poučil. Už žádné experimentování, stále čekám, až mi otevřou nějaký vhodný sport, jako například šachy nebo kuličky.

Mohlo by tě zajímat: