Před pár týdny mi díky mé neopatrnosti (nastoupila jsem i přes varování svého vnitřního hlasu do přeplněné tramvaje) ukradli doklady. Vrátila jsem se zpátky do školy, kde jsem měla ten den pár přednášek, s nadějí, že jsem je třeba někde zapomněla a nějaký hodný člověk je bezelstně odevzdal na vrátnici. Tam mi byla sdělena šokující zpráva, že na naší akademické půdě se krade! A to všechno, co má jakoukoliv cenu.
Před pár týdny mi díky mé neopatrnosti (nastoupila jsem i přes varování svého vnitřního hlasu do přeplněné tramvaje) ukradli doklady. Vrátila jsem se zpátky do školy, kde jsem měla ten den pár přednášek, s nadějí, že jsem je třeba někde zapomněla a nějaký hodný člověk je bezelstně odevzdal na vrátnici. Tam mi byla sdělena šokující zpráva, že na naší akademické půdě se krade! A to všechno, co má jakoukoliv cenu. Paní vrátná mě s přehledem upozornila, že si mám dát napříště pozor. Slušně jsem poděkovala a snažila se ignorovat její chápající úsměv. Nakonec jsem byla ráda za okradení v tramvaji, vyhnula jsem se zanevření na naše studentstvo.
A tak jsem se vydala na policii. Chvilku jsem čekala, než mi znechucený policista dal šanci, abych mu prozradila, co se mi strašného stalo. Očividně měl radost z dalšího případu. Zeptal se mě třikrát na stejnou věc, a poté bojoval sám se sebou, jestli potřebuje rodné číslo nebo datum narození. Nakonec mě ujistil, že za pár minut budu vyřízena. Nevím proč, ale má intuice mi napovídala něco jiného. Sedla jsem si do čekárny a začala pozorovat lidi kolem sebe. Fronta nepostupovala a já začala být čím dál tím víc nervózní. Nervózní dáma v čekárně kouřila cigaretu, klepala nohou a byla očividně netrpělivější než já. Zeptala jsem se jí, jestli netuší, co policisty tak zabrzdilo. Ona mi vysvětlila, že páni policisté řeší obtížný případ. Je majitelka pejska, který pokousal tepláky malému chlapci, který je měl bohužel na sobě. Pes měl asi půl kila a hoch ho přejel na bruslích, pochopila jsem, že se to tomu pejskovi nelíbilo a zareagoval. Pro náš stát bohužel špatně. Stála jsem na straně majitelky psa už proto, že rodiče dítěte byli vyslýcháni už dvě hodiny. Absolutně jsem netušila, co tím hodlají dokázat a byla jsem přesvědčena, že ty tepláky klukovi klidně zašiji.
Po dvou hodinách jsem začala netrpělivě podupávat před dveřmi kanceláře. Říkala jsem si, že třeba zhypnotizuji policistu, který si hrál s myškou u počítače a zřejmě řešil nějaký závažný problém s textem. Toto snažení však vedlo jen k tomu, že jsem byla upozorněna, abych se vrátila do zakouřené čekárny (mimochodem na dveřích jsem se musela pousmát nad upozorněním „zákaz kouření“). Rezignovaně jsem klesla zpátky do sedačky. Po pár minutách mlčení se se mnou začal bavil mladý pár, postupně jsme si vyprávěli své příběhy, postěžovali si na ty odporný zloděje a na důkaz pochopení a alespoň minimálního rebelství vyhodili skleněný popelník do koše. Po další hodině mi to nedalo a šla jsem se znovu podívat, do jaké fáze se výslech dostal. Postavila jsem se vedle majitelky psa a společně jsme nevěřícně sledovali, co se děje uvnitř. A najednou se ozval zvuk! Přetrhl ticho v čekárně a strhl na sebe udivené pohledy všech přítomných i v čekárně. Snažila jsem se ho ignorovat a přemýšlela, na jakou stranu se mám pokusit dýchat. Majitelka psa si už očividně zvykla, že si takto občas někde „vypouští plyn“ a na pohledy v žádném případě nereagovala. Jenže toto se opakovalo a to několikrát. Nervózně jsem lehce ustoupila a zaměřila svůj pohled znovu na rychlopisce policistu. Paní se asi po pátém „vypuštění“ přešla do jiné místnosti a zapálila si v čekárně cigaretu. Oddychla jsem si a raději zůstala před dveřmi kanceláře.
O tři hodiny později si konečně zavolali majitelku psa. Celé čekárně se znatelně ulevilo. V jednu hodinu v noci (tedy po pěti hodinách čekání) jsem se konečně dostala na řadu. Při vstupu se mi policista omlouval, že toho má opravdu hodně a že tyto případy může řešit jen on (asi chtěl naznačit, že nikdo jiný na tento obtížný úkol – vystavit náhradní občanku – nestačí). Policista se mě znovu zeptal na základní údaje o mé osobě a začal výslech, který trval asi hodinu. Zapisoval co jsem řekla na starém stroji dvěma prsty, vše mi pro jistotu ještě třikrát znovu zopakoval. Pořád jsem čekala, kdy na stůl položí lampičku a namíří na mě ostré světlo. Při výslechu jsem se dozvěděla, že je mladší než já (když jsem ho upozornila, že bych mu tipovala tak 35, nebyl příliš nadšený), že rád chodí do vinárny a že o mě mají všechny informace, které hodlají v dohledné době zneužít. Po tomto upozornění se oba policisté v místnosti rozchechtali a vítězně se poplácali po bedrech. Ve dvě hodiny v noci jsem vyšla z kanceláře i s vysněným papírkem. O zkušenost bohatší.
