V milionové Soluni, druhém největším městě Řecka, sídlí
Aristotelova univerzita, jež svými devadesáti tisíci studenty předčí co
do velikosti všechny ostatní školy v zemi. Právě sem jsem se vydal na
semestrální studijní pobyt, a přestože mám s Řeckem dlouholeté
zkušenosti, poznávám jej nyní i z trochu jiné stránky.
To, že na Balkáně se nikam nespěchá, ví každý. Větu „zítra je
taky den“ lze během dovolených přejít s úsměvem na tváři. Když je
však třeba začít vyřizovat administrativní náležitosti spojené se
studiem, je lepší obrnit se trpělivostí.
Co mě ale překvapilo nejvíce, je „štědrost“ státu vůči
studentům. Měl jsem za to, že v hospodářské situaci, která zemi nyní
sužuje, se sáhne k radikálním úsporám. Některé standardy jsou ale asi
zažité natolik, že je i přes krizi velmi obtížné je opustit. Studenti
nemusí platit za vstup do posilovny či bazénu v univerzitním kampusu, kde
je samozřejmostí i bezplatná lékařská péče.
Zdarma jsou skripta a učebnice, stejně jako obědy i večeře v menze,
která vaří na podobné úrovni jako Sodexo na VŠE. A když se někomu
zachce opustit školní pozemky a navštívit třeba některé z místních
muzeí, má příležitostí víc než dost. Řecko má totiž nesmírně
bohatou historii a kulturu. A vstupné? Pro studenty zdarma, jak jinak.
Prostředky, které se takto dají ušetřit, ale obratem zmizí jinde. Bydlení
je tu totiž neúměrně drahé. Nezřídka se platí i 250 euro měsíčně
za malý pokoj. A na kolejích, kde je kvůli nízké kapacitě a velkému
zájmu tak jako tak obtížné najít místo, to vypadá obdobně. Za
miniaturní místnost, kam se kromě studenta vejde už jen postel, stůl
s židlí a skříň si účtují šest až sedm euro za den. A tak nájem
putuje většinou do kapsy soukromého majitele, zatímco to ostatní
platí stát.
Jestli je to tak v Řecku se vším, tak se nelze divit, že se ocitlo na
pokraji bankrotu. Těžké časy se pravděpodobně podaří nakonec překonat.
V některých věcech však bude potřeba změnit přístup, aby se situace
neopakovala.
