Otázka, zda bylo stavu legislativní nouze užito oprávněně (legálně),
je především otázka pro ústavní soudce a také pro politickou
i společenskou diskusi, která bude následovat, a která jedině může
říci, zda bylo užití tohoto nástroje také morálně ospravedlnitelné
(legitimní).
Institut legislativní nouze je krajním řešením, které má umožnit
akceschopnost vlády ve stavu vážných celospolečenských hrozeb, a to za
cenu omezení demokratické debaty v parlamentu. Jde tedy o jakési dočasné
uzávorkování demokratického rozhodovacího procesu, které může procesně
připomínat nechvalně známé dekretování, které bylo v dějinách často
příznakem nástupu autoritářství. Pokud veřejnost reaguje na užití
tohoto institutu citlivě, nelze se vzhledem k její historické
zkušenosti divit.
Institut legislativní nouze má nepochybně své oprávnění
i v demokratickém právním řádu, měl by být ale užíván pouze ve zcela
mimořádných případech, neboť jeho důsledky jsou pro demokratickou kulturu
i legitimitu vždy nebezpečné. Užití legislativní nouze v případě
chystaných rozpočtových škrtů nám také dává obrázek širších
politických poměrů v Česku.
Opět se ukazuje, že máme problémy s formováním státotvorného
opozičnictví. Politická elita nedokáže vyvažovat „duch stranictví“
umírněností a odpovědností za obecnější zájmy. Bylo by jistě lepší
pokusit se ohledně chystaných škrtů dosáhnout širšího politického
konsenzu. Silová řešení se negativně projeví nejen na politické kultuře,
ale také na efektivitě konkrétních opatření. Politickým stranám se
dlouhodobě nedaří vytvářet slušné parlamentní prostředí umožňující
rozvinutí soutěže racionálních argumentů, nýbrž převládá
„překřikování“, snaha diskreditovat soupeře, ignorování
alternativ.
Kontext rozpočtových škrtů svědčí i o ideovém vyprázdnění
politických stran, jež je také setrvalým trendem. Naše politické elity se
vyznačují absencí vize o budoucím směřování naší země, dlouhodobě
neřešené reformy veřejných rozpočtů nakonec vydláždily cestu pro
sociálně i politicky kontroverzní řešení. V této souvislosti je
zarážející, že požadované škrty nejsou tematizovány a diskutovány
spolu s návrhy systémovějších reforem a úspor.
Veřejná skepse vůči vládním slibům, že reformy budou provedeny až po
patřičných škrtech, má své opodstatnění v polistopadovém vývoji. Pro
legitimitu škrtů by bylo dobré provázat (minimálně časově) jejich
projednávání s diskusí o chystaných reformách veřejných rozpočtů a
s diskusí o úsporných opatřeních při nakládání s prostředky
daňových poplatníků, což se v dostatečně míře neděje.
Autor je editor knihy Lobbing v moderních
demokraciích.
