Sedmá hodina večerní se kvapně blížila a já začal pátrat, co by mi zítra ve škole mohlo pomoci doplnit nedostatek cukru v krvi. Lednice zela prázdnotou, a tak nezbývalo než zajít do nedalekého supermarketu pro dva rohlíčky a kousek levného salámu.
Sedmá hodina večerní se kvapně blížila a já začal pátrat, co by mi zítra ve škole mohlo pomoci doplnit nedostatek cukru v krvi. Lednice zela prázdnotou, a tak nezbývalo než zajít do nedalekého supermarketu pro dva rohlíčky a kousek levného salámu. Asi za dvacet minut bylo po lovu a já už strkal klíč do dveří babiččina bytu. Letmý pohled na hodinky mě donutil rozvázat tkaničky u bot přeci jenom o něco rychleji, než je mým zvykem a už jsem usedal do křesla v obýváku. Jen abych nepromeškal začátek. Odbíjela sedmá hodina a první večerní zprávy ohlašovaly svůj příchod nepěknou znělkou.
Dobrý den je ten a ten den, přejeme příjemný večer a začneme připravovaným válečným útokem – dí dáma na obrazovce. Sedím v křesle a ani nedutám. Po několika málo minutách přešli redaktoři televize Prima k „alespoň krátkému domácímu přehledu“, čímž byly informace o připravovaném útoku USA na Afgánistán vyčerpány. Netrvalo dlouho a další televizní stanice započala své večerní zpravodajství taktéž reportážemi o téže události. Mé zraky se opět zaměřily na televizní přijímač. Jo jo. Zbývá ještě poslední strana. No ty tři minutky ještě vydržím. No konečně! Známá znělka, známé tváře, neznámé informace. Do třetice hltám obrazovku. Tak snad abych šel na ty rohlíky. Se svou vrozenou nešikovností je zase budu mazat aspoň půl hodiny. No ale … žádný spěch, sedí se pěkně, jen co je pravda. Tak ale už! Stejně tě to nezajímá, tak už na to nečuč. Mohutně oddechuji, připraven opustit měkké křeslo.
Jedním uchem slyším moderátorku, která velice kulantně naznačuje o čem bude další reportáž: „Tak a teď se podíváme, jaké problémy nám v Praze způsobují dárečky, které po svých miláčcích lidé zapomínají uklízet.“ I když na půl ucha, velice dobře chápu o čem je řeč. S úšklebkem na tváři ruším své předchozí rozhodnutí a nechávám se znovu obejmout pohovkou. To, co vidím na obrazovce mě šokuje!
Detail na chodníku ležícího, pěkně vypaseného a nejspíš čerstvého lejna. Kamera se pozvedá. Objevuje se noha v lesklé kožené botě. Ne, to neudělá, prolítne mi hlavou, když vidím, co se má stát! Chvilinka napětí! A … udělala. Oči mi lezou z důlků. Ta žena chladnokrevně rozšlápla nalezený kus!
Kamera se zvedá a přejde od boty zakleslé v hnědém koláči až k detailu redaktorčiny tváře. Příjemný, viď? pošlkebuju se nepěkně a snažím se ve výrazu berebentící dámy najít stopu nepříjemných pocitů. Následuje sled několika záběrů na kálející pejsky a pak hurá s mikrofonem do útoku – na výzvědy k majitelům těchto kadidel. Podařilo se urvat pár stručných, skoupých rozhovorů. Fuj, to bylo nepěkné, říkám již nahlas v očekávání blízkého konce. Odvážný střihač mě ale vyvádí z omylu: asi tucet detailních snímků na větší či menší bobky, různých barev a v různém stupni vysušení, které následují rychle po sobě, mi vyráží dech. Jsem znechucen! Odporné! Neskrývám pocity hnusu.
Reportáž končí. Žena, jež si na začátku našlápla jednu psí pyramidu, ji zakončuje několika slovy, přičemž šťourá klacíkem do lejna přilepeného na podrážce boty.
Odcházím od televize, snažíc si vybavit Vrchlického poznání:
Ale jedna věc mě těší
– z hovna čerpám nauku
– v hovně jsme si všichni rovni…
ať ho vysral cikán, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu – no a smrdět bude dál.
Tentokrát to věru bylo o hovně.
