Vášeň, hřích, láska, trocha šarlatánství, intriky, převleky. To jsou typické prvky renesanční komedie a najdeme je i v jediném dramatickém díle italského státníka Niccoly Machiavelliho Mandragora. Studenti katedry činoherního divadla pražské DAMU ji v Disku oblékli do moderního kabátu a pohrávají si s jejím textem na hranici levného vtipu, aniž by zacházeli do trapností.
Nicolo Machiavelli: Mandragora
Divadlo DISK
Vášeň, hřích, láska, trocha šarlatánství, intriky, převleky. To jsou typické prvky renesanční komedie a najdeme je i v jediném dramatickém díle italského státníka Niccoly Machiavelliho Mandragora. Studenti katedry činoherního divadla pražské DAMU ji v Disku oblékli do moderního kabátu a pohrávají si s jejím textem na hranici levného vtipu, aniž by zacházeli do trapností. A tak na jevišti řádí Elvis pějící „la šante mi kantáre“ a křoví mu dělají trochu lehké ženštiny, ne nepodobné Madonně či Cher a maličko připomínající představení skupiny Screamers.
Základním kamenem celého příběhu je milostný trojúhelník, tedy spíše snaha jej vytvořit pomocí rozličných intrik. Jednoznačně charakterově určené postavy dávají hercům šanci pečlivě prokreslit a trochu přehnat jejich typické chování. Beznadějně zamilovaný hlavní hrdina, trochu potrhlý Kallimach, toužící po vdané Lukrécii, je v podání Jana Maléře roztěkaný, prudký a trošku natvrdlý. Lukrécie Ireny Máchové snad jako jediná projde v průběhu děje proměnou. Z unylé silně věřící dony, které ke štěstí schází jen dítě, se po noci s Kallimachem stane sexuální dračice a celá rozkvete.
Nejvýraznější herecký výkon ale podává Václav Jílek v roli pletichářského Ligura, nutno podotknout, že je to role rozhodně nejvděčnější. Působí trošku jako Horst Fuchs s telenoži a nanosítky křížený z legendární dohazovačkou Dolly Levyovou. Vyřídilka k nezastavení, úlisné pohledy i chůze a pohyby italského pikolíka-vyvolávače strhávají diváky k salvám smíchu.
Šmrnc Itálie dávají představení kostýmy výtvarnic Ivany Kaufhäuserové a Agniezsky Páté. Spousta saténu, černé a bílé, střídmé elegance a okázalé pestrosti, k tomu kupa pomády ve vlasech, kalhoty do zvonu a u dam nezbytné široké klobouky doplněné luxusními rukavičkami nikoho nenechají na pochybách, že má před sebou pravé italské mafiány, i když spíš jen ty, co známe od nás – malé podvodníčky, kteří by si doma neškrtli.
K šíleným tanečním kreacím pak herce svádí hudba. Pro své představení zvolil režisér Petr Svojtka italské vypalovačky z 80. let. Staré známé odrhovačky jako Tornero či Felicita úžasně podtrhují ztřeštěnost celého představení.
Ne, Mandragora není něco, co se musí vidět, aby člověk neměl pocit, že mu uniklo zásadní dílo světové literatury v dokonalém provedení (asi jako když Dagmar Pecková zpívá Carmen), ale je to úžasné rozptýlení pro chmurné podzimní dny. Pokud pak večer trochu protáhnete a zabrousíte jako my na vínko do baru s živou hudbou, kde nakonec dojde i na hity Těžkýho Pokondra jako Felicie, pak máte nabrán dech do dalších soubojů s každodenní realitou.
