Byl pátek, vlastně sobota, protože už bylo po půlnoci, a tři nerozluční přátelé se jako každý týden vydali společně sledovat televizi. Na Nově dávali pravidelně touto dobou nějaký horor, což kluci souhrnně nazývali „Mozky“.
„Tak deme na to!“ řekl Jarouš, „Mozky!“
„Jo, Mozky! Mozky! Krev!“ vřískal Dvořin.
„Hmmm,“ zhodnotil celou věc Pája.
Byl pátek, vlastně sobota, protože už bylo po půlnoci, a tři nerozluční přátelé se jako každý týden vydali společně sledovat televizi. Na Nově dávali pravidelně touto dobou nějaký horor, což kluci souhrnně nazývali „Mozky“. Většinou to byly naprosté kraviny, ale občas se i v tom nejdebilnějším filmu vyskytly nadprůměrné momenty. Vesměs šlo o co nejoriginálnější způsoby zabití některé z hlavních postav filmu.
Jelikož všichni tři studovali stejnou školu, bydleli také na stejné koleji, a protože nikdo z nich neměl vlastní televizi, chodili se dívat do společné místnosti, kde byla jedna z mála barevných televizí pro celou kolej. Když tam dorazili, bylo už skoro plno. Ve tmě rozeznali obrysy asi pěti osob zcela oddaných televizní obrazovce. Protože jejich místa vepředu někdo sprostě obsadil, byli nuceni sednout si dozadu, což Jarouš, který nosil brýle, nespokojeně komentoval slovy:
„Vodsaď hovno uvidim.“
„Já vidim dobře,“ škodolibě se usmíval Dvořin, pověstný svým bystrým zrakem.
„Neboj se, voni brzo vodpadnou, do konce určitě nikdo nevydrží,“ uklidňoval Jarouše Pája.
Na obrazovce se zatím promenovaly nějaké nahé slečny, zřejmě ještě neskončil Playboy. Nova měla jako obvykle menší zpoždění.
„Ať už ty Elišky vypadnou, já chci Mozky! Krev! Mozky!“ nervozně zavrčel Dvořin. „Krev! Mozky! Mozkyyyyyy!!“
„Drž hubu!“ zaznělo zepředu, zřejmě od někoho, kdo se zaujetím sledoval lesbické hrátky dvou spoře oděných krasavic.
Konečně Playboy skončil a po reklamě na horké linky (Zavolej mi do klubu…) naskočily titulky „Mozků“.
„Jak se to dneska jmenuje?“ otázal se Jarouš.
„Totální masakr, “ informoval Dvořin, který znal televizní program nazpamět.
„To zní dobře, “ pronesl Pája a neklidně se zavrtěl na nepohodlné židli.
„Jak nebude aspoň pět mrtvol během titulků, tak to nebude stát za nic, “ kriticky uvažoval Jarouš.
Film se začínal rozbíhat. V nějakém opuštěném baráku, někde u lesa, si parta lidí udělala večírek a…
„To sem viděl, “ řekl Dvořin
„No jasně, Brouku Pytlíku“ komentoval Pája Dvořinovo typické: „Všechno vím, všechno znám, všude sem byl, Brouk Pytlík jméno mé.“
Místo odpovědi si Dvořin hlasitě a nutno dodat, že i smrdutě, prdnul.
„Ty vole, neruš mi uměleckej zážitek!“ okřikl ho Jarouš, který již počal sledovat film. Schylovalo se tam k první vraždě…
„Jé, nožem, to je trapný. Ani nic neukázali…“
Další vraždy se nesly v podobném duchu, prostě nějaké monstrum jako obvykle pomalu, ale jistě likvidovalo několik teenagerů. Obluda byla tentokrát nějaká oživlá mrtvola, ale nic moc…
Pája se tak nudil, že po krátké chvíli usnul, Jarouš také začal zívat a Dvořin koukal z okna, neboť film už viděl. Neobvyklé bylo, že ostatní diváci se ještě drželi, což nebylo zvykem. Neméně zvláštní bylo, že kluci nikoho z přítomných neznali, přesto však jim i v té tmě připadali nějací povědomí. Už brzy se měli dozvědět proč.
Film byl nudný, a proto nikdo nevěnoval ději pozornost. A tak se stalo, že byli všichni náramně překvapení, když se najednou z televizní obrazovky vynořila nestvůrná postava mrtvého chlápka a vlezla do místnosti. Nikdo neměl čas se podivovat, jak se to mohlo stát, protože každý začal mít obavy o svůj život. Zombie se vrhla po nejbližší oběti a prokousla jí hrdlo. Krev stříkala všude kolem a lidi ječeli. Pája se jen zavrtěl a spal dál. Jarouš sledoval celou scénu se zájmem profesionála, neuvědomoval si totiž, že je to doopravdy. Jen se mu honilo hlavou: „Velmi realistické a až překvapivě naturalistické, no vida, konečně je na co koukat.“ Dvořin opět nebyl schopen zadržet větry a tím se vysvětlil to, proč celou dobu stojí u okna.
Mezitím zombie skočila po dalším z přítomných. Ten zachoval chladnou hlavu a vytáhl z kapsy svěcený kříž a česnekový věnec. Zombie nechápavě zakroutila hlavou a utrhla mu hlavu. S chováním labužníka konzumujícího ústřice vyloupla z utržené hlavy mozek, posolila si ho a s chutí se do něj pustila. Vydávala přitom takové nepříjemné mlaskavé zvuky a chrochtání.
Jeden z lidí v místnosti najednou vytáhnul brokovnici a vystřelil po zombii. Byl to Arnold Schwarzenegger, jak jste určitě všichni poznali. Udělal do nestvůry parádní díru a ohodil bílou zeď kusy masa a krví. Tím však zombii zkazil siestu a musel za to zaplatit. Nestačil již znovu nabít, protože mu zombie levým hákem doslova urazila spodní čelist. Pak ho roztrhala na cucky a doprovázela to radostným jódlováním.
Jarouš začal tleskat, Dvořin se připojil, Pája spal dál, nevšímaje si, že vedle něj leží na stole Arnoldova utržená ruka. Zombie se poklonila, ale to už měla co dělat s dalším protivníkem. Ano, všichni ji znáte, v místnosti byla taky vetřelcobijka Rippleyová. Tasila svůj rotační kulomet a jala se rozstřílet nestvůru po širokém dalekém okolí. Skoro se jí to podařilo, pravá půlka zombie utrpěla citelné ztráty, respektive chyběla jí pravá ruka a noha. To bylo ale asi tak všechno, co Rippleyová stačila udělat, než se svalila na zem uškrcená vlastním tlustým střevem.
Jarouš s Dvořinem si stoupli a znovu zatleskali a provolávali slova uznání. Pája se převalil na druhý bok, něco zamumlal a spal dál.
Posledním cizím člověkem v místnosti, který na sebe teď začal poutat pozornost střelbou z pětačtyřicítky, byl Rambo. Povedlo se mu ustřelit zombii půlku hlavy, takže teď vypadala dost komicky, ale to jí nebránilo v tom, aby z Ramba udělala masovou konzervu. Ještě žil, když jej zformovala do krabičky velikosti hokejového puku. Pak se uklonila směrem ke klukům a po jedné odhopsala zpátky do televize. Konec, titulky.
Jarouš i Dvořin dávali najevo své nadšení bouřlivým potleskem a během několik minut trvajících ovací se vzbudil i Pája, naprosto nechápaje, co se děje. Na jeho tázavý pohled odpověděl Jarouš, utíraje si obličej pocákaný krvý a mozkomíšním mokem: „Škoda, žes to prospal, byly to docela slušný mozky.“
