iList.cz » Mrtvému už život nikdo nevrátí

Mrtvému už život nikdo nevrátí

1. 5. 1998 | Petr Střihavka |

Někteří lidé se diví a nechápou proč senát pražského městského soudu tak tvrdě potrestal vraždu našeho spolužáka, studenta VŠE, Súdánce Hassana Elamina Abdelradiho. Zdá se jim, že podobný trestný čin–chladnokrevná vražda–sice zaslouží přísný a nekompromisní trest, ale na druhou stranu: pro osmnáctiletého kluka, který dostal čtrnáct a půl roku je to prý šílené. Vždyť ten chudák (Petr Zborník), má nyní celý život před sebou, a tento rozsudek pro něj znamená zůstat ve vězení do třiatřiceti let, mezi špatnou společností, která ho patrně nenapraví, možná i změní k horšímu. Stejně tak se najdou lidé, kterým připadá podivné, že jeho kamarád, šestnáctiletý Jan Schimperk, dostal dokonce tvrdší trest, než navrhovala státní zástupkyně–sedm a půl měsíce nepodmíněně. Viditelně rozladěni byli i advokáti obou výtečníků. Okamžitě se proti rozsudku odvolali, čímž nechají definitivní tečku za případem udělat až vrchní soud. Osobně mi připadá zvláštní, jak se někdo může pozastavovat nad výší trestu. Vždyť devatenáctiletý Petr Zborník, který loni v listopadu dvěma ranami nožem chladnokrevně zabil Hassana E. Abdelradiho, jistě věděl, co právě dělá. Navíc Zborník bude zřejmě propuštěn na podmínku po dvou třetinách odpykaného trestu. To mu bude devětadvacet let a bude mít celý život před sebou, zavražděný však před sebou nemá ani jeden den! Stejně tak Jan Schimperk, který by si měl ve vězení uvědomit, že mít v ruce řetěz či nůž a přitom křičet na černocha „Ty černá svině, ty negře, já tě zabiju!“ je rasismus a vyhrožování smrtí, a ne jen nevinná hádka.

K čemu vlastně onoho osudného listopadového rána došlo? Zborník a Schimperk se loni 7.listopadu večer potkali na diskotéce „U dělové koule“ v Praze 3. Asi dvě hodiny po půlnoci se opět sešli venku. Tam se nejspíš shodli, že jim dva černoši, které v klubu potkali, poněkud vadí. Když pak ušli pár kroků, uviděli ve tmě Abdula Karima. „Zjistil jsem, že je to jeden z těch černochů, kterým jsem radil, aby odešli. Naštval mne, že neposlechl mou radu, a začali jsme se hádat“, vypověděl Schimperk. Naproti tomu Karim popsal situaci: „Šel jsem za svým přítelem Hassanem. Řekl mi, že jde do jiného baru a ať za ním přijdu. Pak jsem uviděl ty dva kluky. Jeden z nich se ke mně blížil, nadával mi a mával řetězem. Tomu druhému se něco lesklo v pravé ruce, napadlo mně, že je to nůž. Začal jsem utíkat“. Schimperk se rozběhl za Abdulem, který však po několika metrech upadl, zvedl se a začal utíkat opačným směrem. Narazil však na Zborníka, který mu bez mrknutí oka přeřezal na pravé ruce šlachy. Abdul si svého zranění příliš nevšímal, snažil se utéct na koleje, kde jak předpokládal, bude v bezpečí. Tam po chvíli také doběhl. Mezitím Jan Schimperk pronásledování vzdal, když doběhl ke kolejím, naproti tomu Zborník křičel, že je ještě šance černocha chytit, a pronásledoval Abdula až do pátého poschodí na kolej. Tam ho dostihl, avšak pohled na krvácejícího Abdula ho zarazil, lekl se a utíkal pryč. To, co se pak dělo v přízemí, už asi nikdo přesně nezjistí–stejně jako to, kdy a kde se vlastně objevil Hassan. Byli u toho jen dva a pouze jeden mohl mluvit před soudem. Jisté však je, že mladý Súdánec skončil na zemi se dvěma bodnými ranami, z nichž jedna byla smrtelná.

Myslím, že se tato brutální vražda mohla stát především díky lhostejnosti většiny lidí, kteří se řídí heslem: „Nehas, co tě nepálí!“. Jedině proto, že lidé stále zůstávají chladní k podobným zločinům, jedině proto, že lidé se snaží rasově motivované násilí donekonečna omlouvat a dělají, že ho nevidí, i když je všude kolem nás, proto došlo k tomuto hrůznému činu. Naštěstí městský soud v Praze se probral z všeobecné letargie a ukázal, že vražda bude po zásluze potrestána, a trest bezprostředně postihne viníky.

Petr Střihavka

student 2. semestru BS F5