Music bar Infinity

Někdy v červnu jsem letěl od bakalářky z práva takovým fofrem, až jsem se rozplácl o stěnu proti dveřím místnosti, kde mě ony milé dámy zkoušely. Asi jsem vypadal po tomto nárazu docela pochroumaně, neboť se mne zželelo několika kamarádům. Raději mě vytáhli kamsi ven, prý spláchnout bakulový žal. Táhli mě až za Floru, kde se v boční ulici vedoucí přímo k stejnojmennému chrámu konzumu zjevil zajímavý bar. Byl jsem upozorněn, že se tady vyskytuje hodně nezadaných a lovících slečen kolem třicítky.

Někdy v červnu jsem letěl od bakalářky z práva takovým fofrem, až jsem se rozplácl o stěnu proti dveřím místnosti, kde mě ony milé dámy zkoušely. Asi jsem vypadal po tomto nárazu docela pochroumaně, neboť se mne zželelo několika kamarádům. Raději mě vytáhli kamsi ven, prý spláchnout bakulový žal. Táhli mě až za Floru, kde se v boční ulici vedoucí přímo k stejnojmennému chrámu konzumu zjevil zajímavý bar. Byl jsem upozorněn, že se tady vyskytuje hodně nezadaných a lovících slečen kolem třicítky. No, každý máme nějaký vkus.

A opravdu – toho večera se tam vyskytovalo podezřele mnoho mladých dam, dobře udržovaných a snad ještě mladých. Typický vzorek pražských kanceláří. A taky nemálo pánů podobné charakteristiky, přilákaných masovou přítomností něžného pohlaví. Dalo by se říct, že typická balírna. Infinity však skýtá přece jen o něco víc. Hlavně vypadá dobře. Zvenčí, zevnitř, až to skoro připomíná klub pro snoby. Když budete chtít podpořit svou image bohatého synka či dcerušky z dobré rodiny, nezapomeňte se touto návštěvou občas pochlubit.Vejdete z ulice do dvora a po několikerých schodech pomalu dolů. Nenechte se zmást, ač jdete dolů, o žádnou díru se nejedná. Nejprve vstoupíte do restaurace. Nosným motivem jsou vlnící se zděné útvary, které skýtají dostatek soukromí za nimi se schovávajícím stolovníkům. Jídlo vypadá docela dobře a stylově, ale taky ne levně. Jídelní lístek mají na svém podobně stylově designovaném webu. Ale kvůli restauraci ani kvůli webu tu nejsme, epicentrum zábavy je o patro níž. Po věčně ucpaných točitých schodech se probijeme dolů do našeho milého klubu.

Milého, ale taky ne levného. Ceny a nápojový lístek dojem trendy podniku podporují. České pivo tu už neseženete, pokud se pamatuji, ještě na jaře tu mívali Plzeň, teď si můžete vybírat od půllitru Stelly Artois za 43 po třetinku Heinekenu za 85. Velké panáky vesměs za 59. Jídlo de facto to samé, jako o patro výš a zase je dobré pros. Dancefloor je tu bohužel hodně malý a o víkendu je tu s železnou pravidelností k nehnutí. Ale fakt je ten, že vzhledem ke zde konaným lovům na opačné pohlaví asi nikomu tělesný kontakt příliš nevadí. Ostatně, o víkendech se sotva hnete i kdekoli jinde v baru. Prý se tu pořádá i hodně firemních večírků, ale na ty jsem zatím neměl čest se podívat.

Mnohokrát jsem o nějaké hudbě slyšel, že je snobácká. Do tohoto prý až snobáckého klubu by mi klidně pasovala. To, co se tu ale hraje, si ale takto označit netroufám. Hudebně si místní DJs často nezadají s chasníkem, který jezdí hrát na vesnickou diskotéku traktorem rovnu z pole. Pohříchu nejlepším, kdo se tu objevuje za mixážním pultem je Erik Aresta, bývalý tahoun slovenské skupiny Maduar. Vzpomínáte? Hoši z Rimavské Soboty učili někdy před dvanácti lety poslouchat Čechy elektronickou hudbu. Devadesátá léta jsou již dávno pryč, ale z myslí zdejších návštěvníků jakoby nezmizela. Ne nadarmo sem chodí lidé hodně styloví, ale s již nehybným hudebním vkusem. Možná by celý podnik snesl i označení retro. Asi proto se mi tu nikdy příliš nelíbilo. Třeba jsem na tenhle podnik ještě příliš mladý. Nebo příliš starý. Vyberte si. Ale já jsem taky snobík, vážně mě neberte.