Je pěkné mít svůj sen a splnit si ho. Mít sen o vlastním hudebním klubu je sice docela běžné, ale málo komu se to podaří. O jednom takovém čerstvě splněném snu mi vyprávěl náš fotograf a já se vypravil kousek za náměstí I. P. Pavlova pátrat po tom, jak se takový sen plní. Z ulice zahnout do průjezdu, jedny schody a jsem ve sklepě. Zdá se, že to tu je pro podobné využití jako stvořené.
Rumunská 15, I. P. Pavlova, Praha 2
Je pěkné mít svůj sen a splnit si ho. Mít sen o vlastním hudebním klubu je sice docela běžné, ale málo komu se to podaří. O jednom takovém čerstvě splněném snu mi vyprávěl náš fotograf a já se vypravil kousek za náměstí I. P. Pavlova pátrat po tom, jak se takový sen plní. Z ulice zahnout do průjezdu, jedny schody a jsem ve sklepě. Zdá se, že to tu je pro podobné využití jako stvořené.
„Procházela jsem Annonci, sháněla byt pro rodiče a místo toho jsem sehnala tenhle sklep,“ směje se drobná tmavovláska Dominika a za zády jí duní reproduktory. V tomhle sklepě už pracovala za barem a nakonec se sem vrátila. Jako majitelka. „V tu chvíli jsem měla nějak víc peněz, něco se popůjčovalo a mohli jsme zařizovat. Na samotné zařízení prostor nám stačily čtyři dny a noci. Bylo to ale dobrodružné a nebýt obětavých kamarádů, nic podobného klubu tu dodnes není. Hodně nám pomohlo, že tadyuž před tím byla restaurace,“ vzpomíná na hodně hektický start.
Na interiéru ovšem žádnou odfláknutost nepozoruji, jednotné ladění do tmavě modré, neomítnuté zdi a klenby, rozměrná akvária a všudypřítomné modré neony, to vše dává celému prostoru hodně zajímavý náboj. Prý všechno návrh majitelky. S modří jsem se potkal i na toaletách. Čistých, udržovaných, jen snad trochu malých, nevím, jestli jsou s to zvládnout potřeby většího počtu návštěvníků. Stejné pochyby ve mně vzbudil nepříliš velký taneční parket, ale nějakých padesát lidí by se na něj mělo vejít.
Z reproduktorů se line dunivý house, klub se zvolna zaplňuje. Je čtvrtek, zítra zde bude veseleji. „Zatím hrají DJové jen polovinu týdne. Chtěli bychom pokrýt hudebními akcemi celý týden, ale jde o to, klub v tu dobu i nějak zaplnit,“ plánuje Dominika. Stejně tak se teprve chystají webové stránky. Abych se přiznal, nic z toho, co se tu hraje, není úplně můj šálek kávy. Ptám se po jiných žánrech, třeba drum’n’bassu. „Ne, v plánu ho nemám,“ utíná rázně tuto myšlenku majitelka. Moc originální to není, mainstreamový house a r’n’b sice mají hodně posluchačů, ale taky na podobný podnik narazíte skoro na každém rohu. Ptám se tedy, jak se daří klub plnit. Pátky prý tradičně výborné, čtvrtky a soboty ujdou. Na rozjíždějící se clubbiek to asi není špatné, což je asi dostatečnou odpovědí na správnost volby stylu.
Nejen hudbou živ je člověk. Žízeň se tu hasí za vcelku normální ceny – panák obligátního klubového pitiva se vejde do padesátikoruny. Krom toho se tu míchají i docela pohledné koktejly. Hlad tu nikdo moc zahánět nehodlá, sice tu zařízená kuchyně po původním majiteli zbyla, ale vaření se přenechává spíše firemním večírkům. Sem se chodí tancovat.
Majitelka se stíhá starat o veškerou agendu, promoting a po večerech pobíhá i za barem. Personál se z části rekrutuje z řad jejích kamarádů a kamarádek. Takřka rodinný podnik, chtělo by se říci. Když tu ale večer začne zábava, bude rodinná idylka tím posledním, co vás napadne.
