Koncem minulého semestru jsem se poprvé rozhodl nejít na zkoušku. Neříkejte, že to neznáte: Buď jste se nenaučili, nebo jste se vzhledem k ostatním zkouškám a zápočtům naučit nestihli. Na zkoušku zkrátka nemůžete přijít.
Koncem minulého semestru jsem se poprvé rozhodl nejít na zkoušku. Neříkejte, že to neznáte: Buď jste se nenaučili, nebo jste se vzhledem k ostatním zkouškám a zápočtům naučit nestihli. Na zkoušku zkrátka nemůžete přijít. Ale jak se omluvíte? Jednoduše tak, jak to vyžaduje škola. Pořídíte si neschopenku, jako jsem to udělal i já.
Žádného příbuzného ani známého lékaře v Praze nemám. Simulovat se mi nechtělo, nejsem malé dítě. Spolužák mi poradil daleko snazší způsob, jak potvrzení o pracovní neschopnosti získat. Vydal jsem se tedy nejdříve k bankomatu a pak do ordinace jedné pražské lékařky. Před dveřmi jsem chvíli otálel, ale nakonec jsem se osmělil a vešel dovnitř. V čekárně stála ustaraná slečna s přítelem a nějaký kluk. Všichni jsme byli přibližně stejného věku. Po chvíli se pootevřely dveře ordinace a ozvalo se známé „další!“.
Na řadu přišla slečna. Po chvilce tlumeného cvakotu psacího stroje vyšla ven, celá šťastná, v ruce dva papíry – s modrým a růžovým proužkem. „No vidíš,“ chlácholil ji přítel. Kluk, co stál vedle, se na mě podíval a oba jsme se pousmáli. Bylo nad slunce jasné, o co tu jde. „Taky si jdeš pro neschopenku?“ zeptal se mě potichu, když oba odešli. Přitakal jsem, ale to už sestřička otevřela dveře a pozvala ho dál.
Stejná procedura, stejný úsměv na tváři při odchodu z ordinace. „Je to v pohodě,“ zasmál se a upaloval pryč. Sestřička mě zavolala a než jsem stačil pozdravit, už se ptala: „Vysoká škola ekonomická? Kartu zdravotní pojišťovny.“ Kývl jsem hlavou a podal jí kartu. Paní doktorka pobaveně zažertovala: „Kde se všichni ti ekonomové berou?! My si snad budeme muset otevřít pobočku na náměstí Winstona Churchilla!“ Sestřička zasedla za psací stroj a stroze se zeptala: „Od kdy do kdy?“ Nadiktoval jsem jí, kdy mám být nemocný. „Žádná zpětná platnost, tak se mi to líbí. Ten ví, co chce,“ pochválila mě doktorka a začala datlovat esemesky na svém mobilním telefonu. Sestra rutinně datlovala pro změnu do psacího stroje. Nakonec z něj s bzukotem vytáhla neschopenku a podala jí doktorce. Ta ji podepsala, bouchla razítkem a natáhla ruku. „Víte, kolik?“ Podal jsem jí tři stovky. Usmála se a dodala: „Ono se to rychle rozkřikne, co?“
Zkoušku jsem si omluvil. Sice jsem se při tom nemohl podívat svému přednášejícímu do očí, ale co. Výčitky mě netrápí. Když se nemůžu omluvit jinak než neschopenkou, tak co mi zbývá?
