Galerie mi poskytla řadu dobrých příběhů, říká bývalá ředitelka Národní galerie Praha Nedoma

17. 1. 2023 | a | Tuesday Talks Anna-Marie Nedoma

Přinášíme vám první část rozhovoru, který vyšel v tištěném čísle v březnu 2022.

Sama o sobě Anna-Marie Nedoma říká, že je konzistentní a zralý člověk, který si ve svém životě prošel dobrými i nedobrými zážitky, udělal spoustu blbostí, ale po šedesátce už je aspoň umí reflektovat. Veřejnost ji ale nejlépe zná jako prozatímní ředitelku Národní galerie Praha, která po svém nástupu v roce 2019 musela s institucí zvládnout první vlnu lockdownu. Co jí zkušenost dala a jak vzpomíná na léta, která strávila na Vysoké škole ekonomické? I o tom se bavila s iListem v následujícím rozhovoru.

Jak se dnes máte, i vzhledem k událostem posledních dní na Ukrajině? 

Upřímně, jsem trochu unavená, protože jsme včera u nás na faře ubytovávali uprchlíky. Bylo nutné místnosti přizpůsobit bydlení, navíc přišli pozdě večer, takže jsme s nimi strávili tak trochu bezesnou noc. Mé generace se tahle situace dotýká asi jiným způsobem než mladých lidí, protože si pamatujeme okupaci v roce 1968, rodiče a prarodiče s námi sdíleli živé vzpomínky na osvobozování Rudou armádou po válce, dobře víme, čeho jsou Rusové a jejich vojáci schopni. Na druhou stranu, když má člověk příležitost dělat něco smysluplného či pomoci, tak to činí den lepším. Jinak se mám dobře. 

Kolik uprchlíků jste ubytovali?

Nám se tam vejde relativně málo lidí, teď jich máme ubytovaných deset, z toho 5 dětí, je to maximální kapacita. Další už přijmout nemůžeme, uvědomili jsme si, že když je tolik cizích lidí v poměrně malém prostoru a nikdo neví, jak dlouho tam budou muset zůstat, je lepší hledat další ubytování, než je cpát do nějakého nekomfortu.

Na podzim roku 2019 jste se stala generální ředitelkou Národní galerie v Praze. Jak k tomu došlo?

Byla to výjimečná shoda okolností. Nejprve nastoupil na ministerstvo kultury ministr Zaorálek a potřeboval rychle napravit některé nepravosti z éry svého předchůdce, ministra Staňka. Ten na jaře roku 2019 odvolal z nepříliš přesvědčivých důvodů z čela galerie Jiřího Fajta a nahradil ho prozatímním ředitelem, který byl napojen na ne úplně průhledné a zdravé struktury z hlediska fungování státní instituce. Zaorálek se to rozhodl rychle řešit, to znamenalo vyměnit pana Morávka za někoho, kdo by galerii vedl, než vzejde z řádného výběrového řízení nový generální ředitel. Tak oslovil řadu lidí, já jsem rozhodně nebyla jediná ani první. Nicméně ministr potřeboval okamžité řešení a ne všichni se mohli zvednout od stolu a jít řídit Národní galerii, někteří se na to necítili připraveni třeba proto, že sice řídili kulturní instituci, ale zcela jiného rozměru a méně komplexní. Já jsem v té době byla na volné noze jako konzultant, mimo jiné jsem měla za sebou zkušenosti z krizového řízení nakladatelství, a tak jsem se díky doporučení lidí, kterým ministr důvěřoval nebo původně oslovil, dostavila na schůzku k panu ministrovi. S tím, že probereme, jestli a jak by to mohlo fungovat. O týden později jsem k vlastnímu překvapení nastupovala do Národní galerie.

Měla jste strach?

Upřímně řečeno to šlo tak rychle, že jsem ani nestačila mít strach. Měla jsem velmi smíšené pocity, ale ty nejhorší chvíle přišly, až když jsem nastoupila a trošku se rozkoukala. Nebyl to strach, ale bezesné noci.

Co jste si nastavila jako priority?

Nejdříve se podívat na relevanci důvodů, pro které byl Jiří Fajt odvolán. Zaměřit se na hospodaření galerie, na různé zájmové skupiny uvnitř i v blízkém kontaktu s galerií. Podívat se na celý chod instituce tak, abych ji mohla předat vybranému nástupci v pořádku, prostě udělat maximum možného v krátké době. Všechno souvisí se vším, to znamená, chcete-li se podívat do střev, samozřejmě musíte začít financemi, smlouvami, vnitřními procesy, lidmi, jejich kompetencemi, organizační strukturou.

Když váš tehdejší ministr Zaorálek do funkce jmenoval, tvrdil, že Národní galerie „tápe“. Co to znamenalo v praxi? 

Myslím, že to, co on si představoval pod tápáním Národní galerie, bylo ještě něco trochu jiného, než jsem zjistila já. Jiří Fajt odcházel jako silná a v uměleckém světě respektovaná osobnost ještě v době platnosti své koncepce, která byla, podle mého názoru, velmi dobrá. Národní galerie se měla mnohem více otevírat veřejnosti a světu kvalitními výstavními projekty. Plánovala pořádat velkolepé akce, mezinárodní akce, měla se stát z de facto muzejní instituce skutečnou galerií a naší výkladní skříní minimálně v rámci Evropy. Jiří Fajt byl ale primárně kunsthistorik, jeho vize někdy nebyly úplně kryty dostupnými zdroji, tam věčně narážel. Možná z toho navenek vyplývalo tápání po jeho odchodu. I po něm totiž běžel výstavní program, který on připravil. Jen s tím zádrhelem, že jsme ho museli zredukovat, na všechno jednoduše nebylo dost peněz. A tak se možná zdálo, že Národní galerie zmizela z povrchu zemského. Všichni jsme si uvědomovali, že veřejné zdroje jsou omezené, ale odchodem Jiřího Fajta začali pochybovat o Národní galerii také sponzoři či partneři. Nakonec se nám podařilo ty klíčové udržet, ale dalo to dost práce. Nikdo vám peníze nedá jen tak, sponzoři chtějí vidět dlouhodobé záruky kvalitního programu, vysokou návštěvnost, skvělou reputaci, všechno tak, aby se tím mohli prezentovat i oni sami. Jako někdo, kdo podporuje opravdu významnou kulturní instituci a významné projekty. Takže prvním projevem tápání byla redukce výstavního programu, ale příčinou tápání bylo také to, že zůstala nenaplněna řada slibů Národní galerii, zejména v oblasti financování z veřejných i soukromých zdrojů. 

Pandemii jsme zvládli

Je v Čechách ze strany firem ochota financovat kulturní programy?

Pořád se říká, že tady chybí sponzoři či mecenáši, ale nemyslím si to, ačkoli kultura pravděpodobně zůstává lehce na chvostu jejich zájmu nebo priorit. Je pravda, že jdou častěji do sportu, zdravotní nebo sociální oblasti. Zapomíná se ale často, že ten, který dává, si také vybírá nejen na co, ale také – a zcela oprávněně – jakou formu instituci nebo projekt podpoří. Snadněji se shání sponzoři na výstavy typu Rembrandta, buddhismu nebo něčeho, co je známé, časem prověřené, vysoce kvalitní, o čem nikdo nepochybuje. Nebo na projekty, kde si podporovaný příliš nediktuje vlastní podmínky. Narazila jsem několikrát právě ve světě výtvarného umění na situace, kdy žadatel o dar nebo podporu odmítal připustit, že by dárce, sponzor mohl mluvit do toho, jak jeho dar bude využit, jak bude vypadat výsledek nebo jeho prezentace. To se, pochopitelně, nemusí sponzorům zamlouvat, oni nějakým způsobem chtějí vidět, do čeho dávají peníze od začátku do konce, nechtějí platit za zajíce v pytli. Podporovat někoho jen proto, že se prohlásí za umělce, není z pohledu podporovatele fair.

Kde jinak bere Národní galerie své prostředky?

Národní galerie má de facto tři základní zdroje. Jednak je to příspěvek od státu, resp. z rozpočtu Ministerstva kultury jako zřizovatele, což je zhruba půl miliardy korun ročně. To vypadá jako obrovská částka, ale tyhle peníze zhruba stačí na platy, provoz a údržbu. Nezapomeňte, že Národní galerie má více než 200 zaměstnanců a spravuje sedm historických paláců, jejichž provoz je velmi drahý. Ve svých sbírkách má téměř 400 tisíc sbírkových předmětů, péče o ně také není levná. Nicméně to je stále primární, spolehlivý a klíčový zdroj. Za druhé má galerie vlastní příjmy z činnosti – ze vstupného a prodejů zboží, z odborných posudků děl, restaurování, z grantů na vědecké projekty apod., ale také z dlouhodobých a krátkodobých pronájmů prostor ve spravovaných objektech. Třetím důležitým zdrojem je soukromý sektor. Je důležité vědět, že jako příspěvková organizace musí pracovat s vyrovnaným rozpočtem, nemůže svoji činnosti a rozvoj úvěrovat.

Národní galerii jste vedla do konce roku 2020. Když se nyní na situaci díváte s odstupem, zvládla galerie pandemii?

S odstupem času si myslím, že ji zvládla na jedničku. Nezapomeňte, že covidová opatření si kulturní instituce nevymyslely, neměly ani poradní hlas, některými z nich se doslova protrpěly. Dodnes si myslím, že řada z opatření byla zejména pro galerie a muzea zbytečná a dlouhodobě všechny kulturní instituce poškodila. Národní galerie šla v rámci možností na hranu možného, tedy povoleného. U Rembrandta jsme dokonce vyjednali, že jsme byli spolu s Národním muzeem a jejich Slunečními králi otevřeni o něco déle než ostatní výstavní instituce. Ty to nesly s nelibostí, ale my jen dělali vše pro to, aby aspoň další část veřejnosti mohla navštívit výstavy, které už se tady nikdy nebudou opakovat. A které byly velmi drahé. Národní galerie se pak jako všichni ostatní poměrně rychle naučila přesouvat do online prostoru. Pandemie nás ale nejvíce zasáhla tím, že nám ze dne den vypadly úplně všechny příjmy vyjma toho státního, kde se ukázalo, jak je nedostatečný. Opravdu pokryl platy a havárie, už ani ne řádnou údržbu. Havárie jsou v tolika historických objektech na denním pořádku a jejich opravy jsou fakt dost finančně náročné.

Galerie rozdělená na dvě části

V jakém stavu je galerie teď, pokročila třeba v oblasti plánované digitalizace sbírek?

Sbírky jsou částečně digitalizované, ale ne úplně vhodným způsobem. Jenže na digitalizaci sbírek potřebujete neuvěřitelnou spoustu peněz. To už spadá do kategorie investic. Za mě se rozjel koncept nové digitalizace včetně kritérií pro veřejnou soutěž. Tak, aby digitalizace sbírek bylo součástí nezbytného rozvoje ITS. Nicméně digitalizace patří mezi jednu z priorit mé nástupkyně a mám informace, že věci jsou v pohybu. 

Nastala změna v tom, jak lidé v současnosti chodí do galerie oproti době před pandemií?

Ano, lidé si odvykli, zvykli si na to, že řadu věcí najdou na webu, koneckonců se o to všechny instituce snažily, nebo se konečně dostali ven na vzduch a na svobodu a říkali si, že galerie bude stát pořád, tak tam teď chodit nemusí. Když se začaly galerie a muzea otevírat, měli jsme ve srovnání se stejným obdobím předchozích let asi třetinovou návštěvnost. Teď se to trochu vytáhlo, samozřejmě na atraktivní výstavy chodí více lidí, takže relativně dobrou návštěvnost má Buddha (výstava Buddha zblízka pozn. red.) nebo poměrně unikátní výstava Falza? Falza! ve Šternberském paláci. Obecně šla ale návštěvnost výstav ve srovnání s dobou předcovidovou dolů. Velký počet návštěvníků přicházel a přichází do galerií v rámci organizovaných návštěv škol a podobně. Na staré sbírky potom chodili turisté. Sami víte, jak to vypadá s turistickým ruchem a co se týká škol, tak to měly po dlouhou dobu zakázáno.

Nová ředitelka Národní galerie, Alicja Knast, má vizi zvýšit její návštěvnost, je to v tuto chvíli reálné?

Já bych jí to hrozně přála. Jedním z nástrojů, jakým toho chce dosáhnout, je bezplatný vstup alespoň do stálých sbírek tak jako v některých západoevropských zemích. Jenže nejdříve musí najít zdroje, kterými pokryje výpadek příjmů. Pokud ho najde a tohle se podaří, tak se návštěvnost lehce zvýší, ale po čase se stejně stabilizuje. V blízké době to tedy nevidím jako reálné. Ostatně mladí lidé do 26 let mají do Národní galerie už teď vstup volný.

Co pro vás na pozici ředitelky bylo nejtěžší?

Úplně nejtěžší pro mne byly divné mezilidské vztahy, protože když nejsou peníze nebo nefunguje organizace, nějakým způsobem se to dá vymyslet, ale vztahy se napravují strašně dlouho, pokud je to vůbec je možné. Pro mě to byl šok, nepamatuji si, že bych to v téhle míře zažila v jiných firmách. Galerie jakoby byla rozdělená na dvě části, a to část „uměleckou“ a „ten zbytek“, když to zjednoduším. Jeden z ředitelů sbírek se jednou přeřekl, když mluvil o tom, jak jsou odborníci nenahraditelní, zatímco ostatní jsou služky (asi chtěl říci služby). Odborně umělecká část opravdu naplňuje poslání Národní galerie, ale zapomíná na to, že bez té provozní a servisní by neměli kde, s čím a za co pracovat. Že by se k sobě navzájem měli všichni chovat s respektem. Poprvé a hned několikrát jsem musela řešit šikanu, sama jsem čelila výhrůžkám a udání.

Jak se vám tam pracovalo, dala jste to do pořádku za tu dobu, co jste galerii vedla?

Někde se to podařilo, někde se to nepodařilo. Snažila jsem se tam uplatnit to nejlepší, co jsem si odnesla z velkých i malých firem, mezinárodních korporací i kurzů managementu a leadershipu. Chtěla jsem, aby existovala platforma, kde se všichni klíčoví lidé sejdou a kde budou muset diskutovat a podílet se na rozhodnutích, včetně přijetí osobní odpovědnosti. V rámci organizační změny jsem zrušila část hierarchie, tu nejvyšší pod ředitelem a tu nejnižší, která nikdy nedávala smysl. Snažila jsem se v rámci ploché organizační struktury přimět opravdu početný tým mně přímo podřízených kolegů, aby se navzájem slyšeli, rozuměli si, měli stejné informace, naučili se spolupracovat a chovali se samostatněji. Ti, kteří tenhle přerod zvládli, se nadechli, a najednou se ukázalo, že v Národní galerii je spousta talentovaných, komunikativních a ochotně spolupracujících lidí. Ale abych nezapomněla na finance. Podařilo se zprůhlednit a zefektivnit hospodaření, lépe plánovat, rozjet projektové řízení, stabilizovat ekonomický odbor.

Jste v kontaktu s bývalými kolegy?

Jsem, překvapivě často. Pro mě je vždycky milé s nimi mluvit. Protože bez nich – ale i těch, s nimiž se už nevídám – bych nedokázala vůbec nic.

Foto: Archiv Anny-Marie Nedoma

Mohlo by tě zajímat: