Ticho a stopy špatně skrývaného hněvu. Na vesnici, která žije
vlastním uzavřeným životem, se děje násilí, o němž nikdo neví, nic
neslyšel, ani neviděl. Poslední film režiséra Michaela Hanekeho Bílá
stuha se odehrává v předválečném světě, kde děti přebírají od
dospělých jejich tvrdost i přísné pohledy.
Rakouskou komunitou se šíří vzájemná nedůvěra, zemědělci nechtějí
o pravdě přesvědčit sebe, natož ostatní. Trpká atmosféra, v níž
převládá lhostejnost i neochota přijít pravdě na kloub. Úzkost a absence
zvuků. Kromě piana, na které postavy ve filmu dvakrát hrají, se scény
odehrávají v tichu, které nutí více vnímat. Nelibozvučný německý
jazyk dodává snímku zkratkovitou nesmlouvavost.
Postavy se až na osobu vypravěče tváří nejasně, černobílé barvy
snímku jim zcela chybí. Kdo působí jako oběť, se o pár minut později
řadí mezi neupřímné figurky, co neumí dát najevo lásku a nechtějí
ztratit tvář. Dětství neprovází bezstarostné hry, ale disciplína a
rákoska. Snad proto v divákovi stále více převládá pocit, že právě
chlapci, kteří sklápějí pohledy, a dívky s přísně staženými drdoly
nevypadají jako děti, ale zestárlé stíny s pokřivenými obličeji.
Rovněž po vzoru dospělých okolo páchají násilí a zlo. Bílá stuha
připomíná čistotu, nevinnost i nedospělost. Farář ji dětem uvazuje na
znamení nedůvěry a ty ji v témže jménu bez zdánlivé pokory
přijímají. Za zavřenými dveřmi otec nedává najevo ani špetku
pochopení, za kritiku zvenčí se však trestá nepřátelstvím.
Proč někdo napnul přes cestu drát, kvůli kterému málem přišel
o život místní doktor, není jasné ani ke konci příběhu. Stejně jako
další obyvatelé vesnice vyvolává lékař dojem podivného morouse, jehož
soucit s pacienty končí u strohých oznamovacích vět. Do konfliktu se ale
s nikým nedostává. Že kdosi ublížil dětem, které se od místní
komunity liší, ať už svým postižením nebo rozmazlenou povahou, už do
skládanky, kterou nikdo nechce uspořádat, zapadá lépe. Ne však neochota
místních čelit problémům za hranicí pevně stisknutých rtů. Za
spořádanou plentou pobožnosti se skrývá neklid, nedůvěra a neschopnost
vyjádřit jiné pocity než hněv i vztek. Útok zřejmě slouží jako
jediná obrana před vlastní zranitelností a strachem.
Řada scén zůstává bez odpovědi. Je nutné dále přemýšlet, jakou
souvislost mohou mít s tím, co Haneke naznačil. Ve filmu se snoubí
upřímná přímočarost s myšlenkami, o nichž se nemluví a které
zůstávají zahalené ve tmě, kam publikum nedohlédne. Snímek vyvolává
úzkost. Zároveň způsobí, že se jedinec i po odeznění závěrečných
titulek cítí odosobněně, vybavuje si jednotlivé scény a snaží se je za
strnulé figury vyřešit. Bílou stuhu je třeba podobně jako například
Bergmanova díla vidět víckrát. Napoprvé se divák ztrácí ve změti postav
i vztahů, takže nemůže patřičně vnímat všechny dialogy, hledat jejich
význam nebo provázanost. Haneke ve svém dvouhodinovém filmu ukázal, jaký
vliv má tvrdá výchova, jak silný je v malé komunitě tlak přizpůsobit se
i na jak křehkých základech mohou stát přísně prosazované společenské
konvence.
