Očima Pavly Hejlové
NezařazenéMuž, který řekl: „Radši bych byl šťastný než dobrý,“ do podstaty života opravdu viděl. Lidé se často bojí uvědomit si, jak ohromný dopad má štěstí na jejich životy. Je děsivé zamyslet se nad tím, kolik věcí je mimo naši kontrolu. V tenise jsou momenty, kdy míček škrtne o okraj pásky a na nepatrný okamžik zůstane nad zemí. S trochou štěstí se přes síť překulí. A nebo také ne. To pak prohráváte.
Muž, který řekl: „Radši bych byl šťastný než dobrý,“ do podstaty života opravdu viděl. Lidé se často bojí uvědomit si, jak ohromný dopad má štěstí na jejich životy. Je děsivé zamyslet se nad tím, kolik věcí je mimo naši kontrolu. V tenise jsou momenty, kdy míček škrtne o okraj pásky a na nepatrný okamžik zůstane nad zemí. S trochou štěstí se přes síť překulí. A nebo také ne. To pak prohráváte.
Bavme se o tom, jak moc jsme schopni vnímat okolí svýma očima a nenechat se stáhnout ostatními. Dělat to, co doopravdy chceme. Hlavní hrdina Chris, bývalý tenisový trenér, vítá diváky do děje snímku Match Point – Hra osudu vskutku hlubokomyslným proslovem, který musí odkývat snad úplně každý. Výraz „hrdina“ je u této postavy spíše jen frází, Chris je totiž člověk jako každý druhý. Člověk, který ve chvíli, kdy opravdu o něco běží, svědomí ani morálku dvakrát neřeší a my mu ještě z nějakého podivného důvodu držíme palce. Jeho chování mu totiž nejde docela dobře ani vyčíst, je prostě – člověčí. Než se stačí rozkoukat, veze se díky šťastné náhodě výš a výš a rozehraje hru, která se mu brzy začne vymykat z rukou. Jaroslav Seifert na začátku své knížky Všecky krásy světa cituje Alberta Camuse: „Nemáme čas býti sami sebou, máme jen čas být šťastni.” A Woody Allen s ním očividně souhlasí. A nebo se tím alespoň baví…Imaginární míček se nepřekulil přes síť ani Pavlu Kouteckému, špičce české dokumentaristiky, i když v naprosto opačném smyslu. Koutecký, který se při své práci snažil vždy zachytit smysl věcí, úzce spolupracoval mimo jiné s Janem Burianem a divadlem Archa. Právě tady měl před nedávnem premiéru jeho dokument V 11:20 Tě opouštím o osudech uprchlíků nebo třeba Pojď blíž, cukrátko zachycující spolupráci jihoafrických a českých umělců. Na letošním festivalu českých filmů prezentoval snímek Každý rok je v Praze jaro / Každý rok je Pražské jaro, Opus 1. V červnu by mu bylo rovných padesát, kdyby nezahynul po pádu do šachty rozestavěného mrakodrapu na Pankráci, kde natáčel další ze svých dokumentů. Sám sebou Koutecký rozhodně byl a to i přesto, že času moc neměl.
Zkuste to taky! Nemyslím rovnou natáčet dokumenty, i když… Zkuste chvíli dělat to, co vážně chcete. Blíží se konec semestru a spolu s ním svíravý tlak v žaludku, že zase brzy půjde do tuhého. Vypnout nepřipadá v úvahu – vždyť máte před sebou bakalářky, zápočty. Jenže když se chce, jde všechno, a to rozhodně není od věci lidem dokola připomínat. Máte chuť utéct ven? Vydejte se za jarem! Třeba na AniFest. Mezinárodní festival animovaného filmu se konal v jihočeské Třeboni od 4. do 10. května. Nestihli jste ho? Pak 27. a 28. května navštivte v Bohnicích tradiční Mezi ploty. Od 2. do 4. června můžete v hlavním městě zase zabrousit třeba na festival etnické hudby Respect 2006. A pokud se mi vás ani teď nepodařilo vylákat od skript, pak doufám, že jste se odreagovali aspoň na Majálesu.
Nahrávání ...
