Útočí na mě jaro! Odhazuji svršky a nadšeně se vrhám vstříc
prosluněným dnům. Nastal čas zkrátit sukně, odložit kabáty i vše
zakrývající chundelaté svetry. Nastal čas krásného jarního šílenství
a láskyplných výletů na Petřín. Za zvuku dešťových kapek se probouzím
do jarem provoněného dne a čekám, co krásného mi přinese.
Nic. Zaspala jsem. Nestíhám, tudíž nesnídám. Kvapně se vypravuji na
tramvaj. Schody dolů, schody nahoru, sebrat zapomenutý mobil, schody dolů.
Proč já blázen si brala podpatky? Běžím, seč mi plíce dovolí, a přesto
nebo právě proto je tramvaj v tahu. Nezoufám, přece pojede další. Vlahý
jarní deštík se pomalu mění v mokrou větrnou smršť. Avšak život
přeje připraveným. Vytahuji deštník, rozevírám deštník, pronásleduji
deštník, lapím deštník, zavřu deštník, uklidím deštník a moknu.
O pár minut později potvrzeno: déšť smývá krásu a řasenku
obzvlášť.
Tramvaj je tu, tak hurá do školy. Den teprve začíná. Pozor mokrá
podlaha! Ležím na zemi uprostřed vstupní haly a marně pátrám po náznaku
soucitu v pobavených tvářích kolemjdoucích. Sbírám se ze země a hledám
zbytek své důstojnosti. Místo něj však nacházím ulomený podpatek. Proč
já blázen si brala podpatky? Vklouznu do učebny a schovávám nohy pod stůl.
Po chvíli je venku sucho a začíná svítit sluníčko. Jak jinak. Prší
uvnitř. Má láhev s pitím explodovala. Jsem mokrá od hlavy až k patě.
Suším se zbytek přednášky. Bojím se vyjít ven. Já mám jaro ráda, ale
má jaro rádo mě?
