Temné myšlenky, psychologie černé duše, výčitky svědomí a pocit nezranitelnosti díky bezbřehé hrůznosti činů. To vše nabízí Shakespearova hra Macbeth. Pod režijní taktovkou Borise Rösnera ji připravili studenti DAMU na prknech divadla Disk. Skotský příběh s příměsí řecké mytologie má ve studentském provedení své silné i slabší stránky. Co na první pohled upoutá, je jednoduchá trochu futuristická scéna evokující drsnost Skotska, kterou ve své povaze odráží i proradný Macbeth.
Temné myšlenky, psychologie černé duše, výčitky svědomí a pocit nezranitelnosti díky bezbřehé hrůznosti činů. To vše nabízí Shakespearova hra Macbeth. Pod režijní taktovkou Borise Rösnera ji připravili studenti DAMU na prknech divadla Disk.
Skotský příběh s příměsí řecké mytologie má ve studentském provedení své silné i slabší stránky. Co na první pohled upoutá, je jednoduchá trochu futuristická scéna evokující drsnost Skotska, kterou ve své povaze odráží i proradný Macbeth. Světla až mystickým způsobem dokreslují slety čarodějnic, které jsou vlastně strůjcem osudů lidí. Jejich věštba pomate smysly chrabrého Macbetha natolik, že se vrhá do nekončící řady úkladných vražd.
Samostatnou kapitolou jsou kostýmy. Výtvarník Aleš Valášek spojuje téměř nespojitelné, a přesto dospívá k naprosto harmonickému celku. Muži v sukních vyzbrojeni pancíři z výbavy současného rugbisty. Drsné sukno je doplněno kožešinou, která stále připomíná skotské podnebí. Čarodějnice díky svým kostýmům jakoby dobarvovaným krví jsou dobově nezařaditelné. Jsou přece nesmrtelné a procházejí během dějin nezměněné, mocné, omezované jen svou vládkyní Hekaté. Ta ve hře ztvárňuje skutečný osud, někdy ďábla a jindy svědomí Macbetha i jeho ženy. Herečka Linda Burmeisterová jí dala ironický nádech, Hekaté díky ní hýří sarkasmem, ač odříkává klasický text. Ztrácí tak možná něco na své mystičnosti, ale ukazuje i cestu jak jinak uchopit Shakespearea.
Herecké výkony však bohužel nejsou vyrovnané. Je to snad tím, že režisér příliš vedl herce ke svým představám, o tom, jak by mohl Macbeth vypadat v Národním divadle. Je to snad tím, že je pro mladé lidi těžké pochopit, co prožívají lidé, kterým vyvraždili rodinu. Možná i tím, že překlad Martina Hilského skýtá mnohé záludnosti. Tam, kde má řeč řinčet, je neskutečné množství až jazyk lámajících slov plných „ř“.
Ale abychom byli spravedliví. Budoucí hvězdy prken, která znamenají svět, se se svým úkolem popraly obstojně. Velmi tomu pomáhají zejména výkony, kterými přesvědčují Zuzana Onufráková coby Lady Macbeth a Jan Holík jako král Duncan.
Onufráková dává své Lady Macbeth ženskou sílu a oproti tomu ji vyzbrojuje i mužskou tvrdostí. Ve chvíli, kdy svého muže dohání pohrůžkami i sliby k „té věci“, kterou není nic jiného než královražda, přesvědčivě se mění z milé hostitelky v strůjkyni osudu všech. Dodávajíc sílu svému manželovi, aby přestal myslet na vidiny, které jej po vraždě pronásledují, jim sama nakonec podléhá a mění se až v bláznivý přízrak dříve svůdné ženy.
Naopak Holík svému králi propůjčuje jistou velikost a blahosklonnost. Díky němu Duncan vypadá jako by se s korunou na hlavě vskutku narodil. Jeho duch je pak ze všech přízraků ten nejděsivější. Není ani mystický, ani prvoplánově hrůzný. Svému vrahu se z výše nepokrytě vysmívá a baví se tím, jak se Macbeth mění se v maniaka tyranizujícího své okolí.
Osvěžujícím prvkem celé hry jsou výstupy čarodějnic. Jsou vtipné, mocné, silné a přitom se stále bojí své vládkyně. Až parodicky působí výstupy Zuzany Kajnarové, Magdalény Borové a Anny Remkové. Přesto právě toto patří do her studentských divadel. Humor, nadsázka a parodie. Snad to pochopí i dramaturgie divadla a nechá rozehrát talent svých svěřenců v hrách, které se lépe hodí k jejich věku a zkušenostem.
