Ping pong je sport opředený stereotypy. Většina lidí si o jeho
hráčích myslí, že jen stojí za stolem a pinkají si přes síťku, mají
legrační oblečky a dobří v něm jsou jen Asiati. V rozhovoru s Petrou
Zýkovou, studentkou Fakulty statistiky a informatiky na VŠE a Fakulty
elektrotechnické na ČVUT, jsme tyto stereotypy zbořili. Dozvíte se, jak se
hraje ping pong v zahraničí a že cesta ke slávě a ocenění je v ping
pongu možná ještě trnitější než v jiných mainstreamových
sportech.
Kdy jsi začala hrát ping pong a proč ses rozhodla zrovna pro tento
sport? Ping pong jsem začala hrát ve druhé třídě a dala mě na
něj mamka, protože ho sama hraje, i když pouze jako amatér.
Jak často trénuješ? Teď tak třikrát čtyřikrát
týdně podle toho, jak hoří škola. Týden hraju víc, týden míň. Když
jsem byla malá, trénovala jsem maximálně třikrát týdně. Nikdy jsem
nebyla v žádném středisku vrcholového sportu, kde trénují každý den
nebo dokonce i dvakrát denně. Možná právě proto pořád hraju, protože
jsem nikdy nebyla tlačená hrát pořád dokola. Brala jsem to jako zábavu a
doteď mě to baví.
Kde teď momentálně hraješ? Teď jsem hrála třetí
nejvyšší německou ligu, která se jmenuje Regionalliga. Musím říct, že
jsem neměla kladnou bilanci, ale rozhodně mi to moc dalo. Před tím jsem
hrála švýcarskou nejvyšší soutěž. To je něco mezi českou extraligou a
první ligou. Ta mě bavila. A ještě před tím jsem hrála ve Francii a
musím říct, že jsem si vždycky říkala „Hele to je dobře, že jsi se na
ten ping pong nevykašlala, aspoň z toho teď něco máš“.
V pátek na letišti, o víkendu se hraje, v pondělí do školy
Když jsi hrála v cizině, bydlela jsi tam? Ne ne,
vždycky jsem na zápasy jezdila a musím zaklepat, zatím jsem vždy lítala
letadlem. Takže jsem letěla v pátek tam, v sobotu a v neděli jsme hráli,
večer zase domů, v pondělí do školy, pak to všechno dohonit a za
čtrnáct dní znova.
Takové cestování musí být finančně velmi náročné, platíš
si to sama, nebo máš sponzora? V Čechách na tohle vůbec nejsou
peníze. V cizině mě vždy platil ten oddíl, ve kterém jsem hrála, abych
jim přinesla nějaké body do jejich soutěže.
Jak ses vypracovala k takovému úspěchu? Hrozně to
trvá, opravdu to jde hrozně pomalu. Děti, když začnou něco dělat, tak si
myslí, že budou chodit dvakrát týdně na tenis, na ping pong a že budou
vyhrávat. Já jsem třeba nikdy moc nevyhrávala, spíš jsem byla ten
outsider, co byl poslední, nikdo ho nenominoval. Nikdy jsem nebyla
protlačovaná, že by někdo přišel a řekl: „Hele Petra bude hrát.“ To
bylo spíš: „Nenene, budou hrát tyhle, tyhle a tyhle, a kdyby náhodou, tak
třeba pošleme Petru.“ Tak jsem pořád bojovala, že bych jako taky chtěla
nastoupit na zápas. Nic jsem neměla zadarmo, snažila jsem se zlepšovat a
časem to vyšlo.
Jak moc je ping pong náročný? Ping pong je
neuvěřitelně technicky náročný sport, k tomu fyzička a samozřejmě
psychika. Je těžké všechno skloubit. Navíc se hraje do jedenácti, a to je
prostě nevyzpytatelné.
U většiny lidí převládá názor „Pinčes, to stojíš
u stolu a jen si pinkáš“. Jojo, to je klasika. Ve škole jsem
přišla z tréninku a říkám: „Mě tak bolí nohy“ a každý: „Jak tě
můžou bolet nohy, když stojíš jenom za stolem?“ Tak je vždycky vyzvu,
aby šli zítra se mnou na trénink, aby poznali.
Výsledek nezáleží jen na mně
Jak vypadá tvůj trénink? Od té doby, co hraju venku,
nemám žádného trenéra a trénuju sama. Domlouvám se s hráči, kteří
také hrají v Německu, a jdeme si zahrát, zatrénovat. No, a fyzičku, tu si
dělám sama.
Necítíš na sebe tlak ze strany klubu, když tě tam netrénují a
musejí spoléhat na to, že se sama připravíš a něco jim
vyhraješ? Pocit je to hrozný. Jednou jsem nad tím taky
přemýšlela, ale pak jsem si řekla, že oni nikoho lepšího nemají, že by
sami prohráli ještě víc. Člověk si to nesmí brát, hlavně není to jenom
o mně, záleží, jak natrénovaly spoluhráčky, a podle toho se pak uvidí.
Navíc, já nejsem placená od výhry, ale od nástupu na zápas.
Jak to všechno zvládáš se školou? No, musím se hodně
otáčet. Nejsem moc hospodský povaleč, raději jdu ven do přírody než
vymetat party. Takže na tomhle ušetřím čas. Teď toho mám hodně, musím
dopsat bakalářku. Přejíždění mezi školami je náročné, ale VŠE je
momentálně priorita. Bakalářka, státnice a pak magistr. FEL (Fakultu
elektronickou ČVUT, pozn. red.) mám jen pro zábavu.
Máš FEL pro zábavu? Jo jo, to když někde řeknu, tak na
mě všichni koukají, jestli jsem přiletěla z Marsu. Ale je to tak.
ČTĚTE TAKÉ:
