Poezie při sobotě
NezařazenéV rozervě plicní šílenosti
klíčí se klíč tvůj k milostnosti
blíží se k líci když šarmem svým trousí
láme a taví a strnulost brousí
Klíčení
V rozervě plicní šílenosti
klíčí se klíč tvůj k milostnosti
blíží se k líci když šarmem svým trousí
láme a taví a strnulost brousí
pukavé mámení zarývá pod kůže
bodavá touha však stále ven nemůže
pohledy skryté do všednosti
pak mění se v kapky blouznivosti
ta koupel co je z nich načatá
je pro mne už dlouho stojatá
ten klíč co má vpustit čerstvá zdání
zdá se být v dálce k uzoufání
vždy jen se otře zavoní smyslností
bodne tak ostře
že zakřičím zbabělostí
že prosím o kousek slitování
je poslední lečí bičování
Štěkání do tmy
okénko fatální
skrz duši spontánní
co k šílenství dohání
stíny svých nutkání
neptá se, nežádá
k zoufalství nabádá
když duši rozkládá
a sny zhoubné vykládá
jak trhat a sápat,
kde křičet a lákat
co vidí, že hoří
ve vlnách všech moří
ta těla tak hladká
ty tváře tak mučící
doteky skrz svíci
pohledy lačnící
horečka sladkého snění
zchlazená váhami kornatění
prosil jsem o méně utrpění
té tíhy co není k zastavení
okénko fatální
fatální jak špatnej vtip
fatální, že hrůzu nahání
fatální je i mé štěkání
štěkání, jemuž se nebrání
fatální štěkání
štěkání…
… do tmy