Rozmýšlíte se už před odjezdem na dovolenou, co si zapsat v příštím
semestru? Mám jeden tip, který potěší nejen milovníky hospodářských
dějin, ale asi každého, kdo se trochu snaží sledovat, co se v posledních
letech v ekonomice odehrává. Je to předmět Velká hospodářská krize
v postmoderní perspektivě (5HD339) na Národohospodářské fakultě
s vyučujícím Ladislavem Tajovským.
Sama jsem si kurz vybrala z jednoduchého důvodu. O krizi, ať už
„současné“ nebo té před osmdesáti lety, čtu, diskutuji nebo píši co
chvíli. A na sylabus relativně nového předmětu jsem narazila zrovna tehdy,
kdy jsem si říkala, že by bylo užitečné si k tématu konečně
systematicky nastudovat nějakou literaturu a nepřebírat jen papery bez
kontextu nebo náhodné články psané lidmi, kteří navíc v mnoha
případech sami skončili u „Den, kdy došly prachy“ a základních pouček
ze střední, že „krize rovná se černý pátek a všechno pak napravil
Nový úděl“.
Bez čtení to nepůjde
Po třech měsících si troufnu říct, že se ve Velké i novodobé krizi
vyznám. Nebylo k tomu přitom třeba žádné složité memorování. Mé
zápisky z přenášek čítají asi šest stran, které jsem cestou na
závěrečný test prolítla v metru. Zadarmo ale dobrou známku také
nezískáte. V tématu se musíte obecně vyznat, což bez knížek
nezvládnete.
Během semestru jsem přečetla několik dvouset-a-více-stránkových knih,
česky či anglicky, ať už G. Smileyho a jeho Nový pohled na velkou
hospodářskou krizi, ze které se dozvíte, co předcházelo propadu z konce
dvacátých let, jak ne/fungovala následná opatření, jak se ekonomicky
projevila ona „léčba válkou“, slavný text American Individualism od H.
Hoovera, The Great Crash od J. K. Galbraitha, který velkou depresi dokreslil
detailnějším pohledem na burzu, nebo T. Woodse a jeho Krach. Ten se věnuje
už současnosti a přehledně shrnuje, jak spolu souvisely GSE, MBS, CRA,
Fannie a Fredie a koneckonců i dot.com bublina.
Kurz, kam se lidi nechodí vyspat
Předmětu rozhodně prospělo i komorní prostředí, chodilo nás tam
nejvýše deset, ale nikdo proto, aby si to odseděl. Vlastně musím hodně
přemýšlet, zda jsem se na VŠE (kromě tělocviku) setkala s kurzem, kam by
chodila drtivá většina lidí ze zájmu, téměř všichni se zapojovali do
diskuze a mluvili o tématu i jindy než týden před zkouškou. Přišlo mi
tu úplně normální, že když se mě před hodinou spolužák zeptal, zda
jsem četla tu knížku, kterou nám učitel posledně doporučil, tak jsem
řekla, že jo, on na mě nekoukal s úžasem, ale začal vykládat, jaký měl
dojem a co se na textu líbilo jemu.
Stejně tak mi vyhovovala struktura hodin. Jak jsem už zmínila, poznámek
jsem psala minimum. Zároveň jde o přednášky, na kterých otevřený
notebook nesvádí k vyřizování emailů, chatování s kamarády nebo
čtení zpráv. Člověk se na nich občas zaposlouchá natolik, že při větě
vyučujícího „Kdysi jsem věřil tomu…, ale to jsem byl ještě mladý a
blbý,“ vehementně kýve hlavou. Hodně se diskutuje, takže se často
posunete „v krizi“ jinam, než bylo v plánu, ale na každé hodině se
doslechnete spoustu nového.
Kurz je výjimečný také díky osobě vyučujícího. Kdo s L. Tajovským
už nějaký předmět absolvoval, může se těšit na pomalejší tempo.
Vyučování také není příliš frontální (založené na monologu), ke
slovu se během hodiny dostane víceméně každý. Tajovský ke studentům
navíc apriori přistupuje jako k těm, kteří se rozhodli naučit něco
navíc. Kromě základní literatury proto přes semestr posílá i celou řadu
dalších relevantních článků, sborníků, videí, grafů či tipů na
rozšiřující literaturu. A pro ty, kteří s ním zatím žádný kurz
neměli: Pokud se nebudete v půlce semestru choulit za souseda, protože jste
ke krizi ještě naprosto nic nevzali do ruky, dokážete si obhájit své
odborné názory a budete se chtít něco dozvědět, tak mohu jen
doporučit.
ČTĚTE TAKÉ:
