Popojíždím dál a doufám
Rozhovory, Studentský životRoman Doubrava (25), tenista, desetibojař, hokejista a lyžař. Všestranně nadaný sportovec, juniorský tenisový mistr republiky, vítěz několika krajských atletických závodů v desetiboji, hráč 2. národní hokejové ligy. Absolvoval sportovní gymnázium v Plzni a v roce 1993 se stal trenérem tenisové školy v Mnichově (SRN). V lednu 1995 měl dopravní nehodu při které utrpěl těžká poranění páteře, jejichž následky ho trvale upoutaly na invalidní vozík.
Roman Doubrava (25), tenista, desetibojař, hokejista a lyžař. Všestranně nadaný sportovec, juniorský tenisový mistr republiky, vítěz několika krajských atletických závodů v desetiboji, hráč 2. národní hokejové ligy. Absolvoval sportovní gymnázium v Plzni a v roce 1993 se stal trenérem tenisové školy v Mnichově (SRN). V lednu 1995 měl dopravní nehodu při které utrpěl těžká poranění páteře, jejichž následky ho trvale upoutaly na invalidní vozík. V současné době je zaměstnán u zahraniční firmy podnikající v oblasti Public Relations. Nyní se začíná podrobovat tvrdému tréninku a rád by reprezentoval Českou Republiku na některých příštích paralympijských hrách.
***
Pomalu se probouzím. Nehybně ležím na své posteli a hlavou se mi honí spousty myšlenek. Stále mám zavřené oči a určitá úzkost či strach někde hluboko uvnitř mne nedovoluje mému mozku vydat povel k pohybu jakémukoli svalu. Nakonec se ale odhodlám a pomalu zkouším zvednout pravou nohu. A potom levou. Jde to. Pociťuji obrovskou úlevu a to ráno se mi vstává nějak lehce, mé problémy se zdají být hloupé a malicherné. Jsem rozhodnut prožít „naplno“ každou minutu dnešního dne, neztratit ani chviličku.
Podobné pocity zažívá už čtvrtým rokem každé ráno Roman Doubrava z Mariánských Lázní. Probouzí se s nadějí, že dnes se to třeba podaří. O pár okamžiků později si prožije své „ranní“ zklamání a nezbude mu opět nic jiného, než se s vypětím všech sil dostat na invalidní vozík, který stojí vedle postele. Další den začíná…
Romane, říká se, že jak člověk vstane, takový má potom celý den. Jak se projeví na tvé náladě takové každodenní zklamání?
Časem si člověk zvykne na všechno. Zpočátku se pro mě každé ráno stávalo neskutečným utrpením, přál jsem si, aby už byla opět noc, já usnul, na všechno zapomněl a dlouho se neprobouzel. Nyní je to asi tak jako ve Sportce. Vsadíš si a víš, že existuje hodně malá šance, že vyhraješ. Někde uvnitř jseš ale přesvědčenej, že stejně nemůžeš vyhrát. Nevyhraješ a život jde dál. A já to beru už nějak podobně. Jdu (nebo spíš popojíždím) dál a doufám.
Musím se přiznat, že před naším rozhovorem jsem měl malé obavy z toho, jak a o čem s tebou mohu diskutovat. Myslím tím, že určité věci by se tě mohly dotknout nebo vyvolat nepříjemné pocity…
Je to přirozená reakce okolí. Vidí člověka na vozíčku a je to pro ně něco neobvyklého. Přiznej si, že jedna z prvních věcí, která tě při pohledu na vozíčkáře napadne, je : „Chudák.“ V ten moment už mezi nás ale stavíš určitou bariéru, která potom brání i v běžné komunikaci. Prostě mě nebereš jako sobě rovného. V daný moment ovšem nelituješ mě, ale sebe. Představíš si, jaké by to bylo, kdybys seděl na mém místě a nedovedeš se s tím vyrovnat. Musíš si ale uvědomit, že já už s tím smířený jsem. Vozík je prostě pro mě, ať chci nebo ne, součástí života. Připadám si naprosto normální a proto taky chci, aby se lidi se mnou normálně bavili. O všem.
Promiň. Stejně si ale myslím, že jsou určité činnosti, které si bohužel díky tvému handicapu dovolit nemůžeš a debata o nich by v tobě mohla vzbudit určitý pocit lítosti nad něčím, co třeba nemůžeš zažít…
Zkus být konkrétnější.
Dobře. Minulý týden jsem byl na běžkách na Šumavě. Jaké pocity v tobě vyvolá, když ti budu vyprávět o romantickém výletě bílou stopou napříč zasněženou krajinou?
To je právě jádro problému. Většina lidí si myslí, že by v rámci nějakého taktu měli o takových věcech přede mnou pomlčet. Jak už jsem říkal, já se prostě musím smířit s tím, že určité věci mohu a určité ne, i když jsou fajn. Dám ti opět příklad. Mnoho lidí by se chtělo stát kosmonauty, aby vyletěli tam nahoru a viděli Zeměkouli, protože to musí být nádhera. Ale je to určeno pouze pár „vyvoleným“. Ostatní se musí smířit s tím, že se jim to bohužel nepovede, anebo možná někdy v budoucnu. A měli by snad kosmonauti kvůli tomu, že mnoha lidem přijde líto, že se do vesmíru nikdy nepodívají, mlčet a nechat si všechno pro sebe? Ne. Právě proto, že většina lidí ten pocit nezažije, musí jim vše co nejlépe popsat a vylíčit. A život těch lidí bude o něco bohatší, hezčí. Budou to prožívat s nima.
Nyní jsi tedy silný a vyrovnaný. Na začátku jsi ale hovořil o období, kdy byl den pro tebe utrpením…
Ano. To bylo období po nehodě. V ten moment se mi zhroutil můj dosavadní život a myslel jsem, že vše končí. Veškeré představy a plány o životě byly ty tam a neviděl jsem žádnou další perspektivu.
Vím, že až do osudné nehody byla tvá budoucí kariéra založena na dráze vrcholového sportovce…
Ano. Sportu jsem se věnoval už od malička a protože mě velice bavil, dosahoval jsem v něm i úspěchů. Téměř veškerý volný čas jsem trávil na kurtech.
Jak jsi se tedy potom smířil s tím, že jeden okamžik změnil zcela tvůj život a sport z něho téměř vymazal ?
Bylo to opravdu těžké. Život mi přestal dávat smysl, ztratil jsem chuť žít. Každej člověk si alespoň trošku plánuje něco do budoucnosti. Já viděl svou cestu spojenou se sportem a podřizoval jsem tomu vše, stálo mě to spoustu odříkání. Najednou se dostaneš na jinou kolej, o které nevíš vůbec nic, pouze si říkáš, že je slepá. A jak po ní pomalu jedeš, myslíš si, že tady ta zatáčka před tebou musí být poslední, že za ní cesta končí. Potom zatáčku projedeš a vidíš, že cesta pokračuje a v dáli už se ti rýsuje zatáčka další. A tak nakonec zjistíš, že asi i tahle slepá kolej někam vede.
Co tě vedlo k tomu, vůbec po té zdánlivě slepé koleji vyjet? Mnoho lidí by takovou cestu vzdalo předem a přišlo by jim asi nesmyslné, pouštět se do předem prohraného boje…
Co ? Nutnost. Prostě sem byl odšoupnutej na vedlejší kolej a na jinou jsem nemohl. Když se ti zhroutí úplně všechno, máš v podstatě tři možnosti. Tou první je to prostě skončit, druhou přežívat a třetí žít aktivně dál.
Můžeš to „přežívání a aktivní žití“ nějak více přiblížit ?
Přežíváním myslím určitou neschopnost nebo strach uchopit život do vlastních rukou. Nemáš odvahu udělat nějaký konkrétní krok. Nemáš sílu sáhnout si na život, ale ani dál žít. Přežíváš a čekáš na to, co se stane. Svírají tě nostalgické vzpomínky a žiješ s tím, že už to nikdy nebude „takové“ a tak to vlastně nemá ani smysl. No a aktivně se teď snažím žít já…
V této chvíli se nelze nezeptat. Pomýšlel jsi také na sebevraždu?
Stručně řečeno ano. Oni by se také ty tři možnosti daly chápat jako určitá stádia, kterými postupně procházíš. Vždy potom záleží na tom, kolik síly v sobě najdeš, aby ses dostal do stadia dalšího.
Je to i tvůj případ?
Ano. Nejdříve vidíš jako jediné možné východisko sebevraždu. Když najdeš v sobě tu sílu nebo ti něco pomůže, překonáš tyhle myšlenky a začneš „přežívat“. To znamená, že už jsi na tom o něco lépe, ale stále ještě tápeš. No a po nějaké době poznáš, že nemá smysl se trápit, že je lepší se se vším smířit a žít naplno.
Co pomohlo najít tobě sílu a překonat sebevražedné myšlenky?
Nejdříve prostě nevěříš, že zrovna tebe mohlo potkat něco takového a opravdu doufáš a myslíš si, že to je jenom dočasné. Jako chřipka. Tři týdny budeš ležet v posteli a pak se všechno vrátí do normálu. Takže naděje a potom především přátelé. V momentě, kdy uvažuješ o svém dalším bytí a nebytí, máš pocit, že vše, co pro tebe mělo nějakou cenu končí. A mí přátelé byli a jsou pořád se mnou. Drželi mě nad vodou, prožívali vše se mnou a myslím, že to pro ně byla stejná tragédie jako pro mne. V ten okamžik jsem poznal, že opravdové přátelství nikdy nekončí, že ho nic nemůže zničit. Velice si toho vážím a i kdybych už neměl jediný jiný důvod žít, tak mí přátelé za to určitě stojí.
Když jsme u toho přátelství, slyšel jsem, že tě právě v tom nejtěžším období těsně po nehodě opustila tvá přítelkyně…
Pozor omyl !! Rozešli jsme se a to je rozdíl ! Tohle slýchávám poměrně často a mrzí mě, že se ostatní lidé pletou druhým do života. Touží po nějaké senzaci tam, kde se prostě nekoná. To jim ale vůbec nevadí a tak překroutí fakta a tu senzaci si prostě vytvoří. Koneckonců to vidí denně na obrazovkách ve zpravodajství televize Nova.
????
Myslíš, že by někoho zaujala zpráva : „Dva lidé se rozešli“ ? Asi těžko. Ale „Opustila ho, protože se stal invalidou“ už v sobě obsahuje něco, o čem lidé mohou diskutovat. „No představ si to Maruško, chudák je na invalidním vozíku a ta mrcha ho nechala.“ Senzace je na světě.
Jestli ti to nevadí, zeptám se, proč jste se tedy rozešli. Byl to přirozený vývoj událostí, nebo v tom nehoda hrála určitou roli?
Dva lidé, kteří chtějí být spolu, by toho měli mít mnoho (ne-li všechno) společného. Nás spojovaly společné názory, zájmy a především sport. Mé zájmy se bohužel potom musely změnit, změnil jsem se i já. Náš rozchod nevypadal tak, že jsme si ze dne na den řekli sbohem. Trvalo to skoro třičtvrtě roku a bylo to především kvůli tomu, že se naše zájmy začaly odlišovat. Během té doby mi má partnerka velice pomohla a když jsme před chvílí mluvili o opravdovém přátelství, myslel jsem tím i jí. Zůstali jsme nejlepšími přáteli. Navíc bych nesnesl pocit, že někdo se mnou zůstává ze soucitu. Nesnesu pocit být na někoho odkázán, být na někom závislý. V okamžiku, kdy se rozhodneš poprat se sám se životem, se musíš spoléhat pouze sám na sebe.
Hovořil jsi o tom, že se změnily tvé zájmy, hodnoty. Zajímalo by mě jak a v čem.
Bylo to opět dáno tím, že jsem si během okamžiku nemohl dovolit dělat to co dříve. Upoután na invalidní vozík jsem začal více vnímat svět kolem sebe. Začal jsem objevovat krásy přírody, zajímat se o počítače, filozofii a nyní opět začíná do mého života vstupovat sport. Uvidíme, co mi osud ještě nachystá.
Věříš v osud?
Začal jsem více přemýšlet o životě. Nejdříve se ptáš sám sebe, proč se něco takového přihodí zrovna tobě a přemýšlíš, co jsi kde udělal špatně. Zajímám se teď o východní filozofii a náboženství a věřím, že člověk je zde proto, aby poznával a učil se. Věřím, že když se mi stala tahle nehoda, že se stát měla. Díky ní mám nové zkušenosti, jiný pohled na svět a třeba poznám smysl života. Nebo třeba vyhraju paralympijádu.
A jsme zase u sportu. Jak je to tedy se sportem pro tělesně postižené?
Sport jako takový spojuje lidi. Já jsem díky němu poznal nové lidi, kteří mají stejné problémy jako já. Našel jsem i nové přátele. Navíc mám před sebou opět nějaký pevný cíl, něco, čeho chci dosáhnout. Mým cílem je probojovat se na paralympijádu. Mnoho lidí má ovšem představu, že jedinou podmínkou pro účast na olympijádě pro tělesně postižené je prostě pouze tělesný handicap. Není to pravda. Tito sportovci jsou opravdovou špičkou ve své disciplíně, což vyžaduje obrovské úsilí, tělesnou kondici, vytrvalost a mnoho a mnoho hodin tréninku. Jsou to prostě vrcholoví sportovci jako ostatní. Soutěží se téměř ve všech disciplínách od tenisu počínaje, přes hokej, lyžováním konče.
V jakých disciplínách bys chtěl uspět ty?
Já jsem omezený možnostmi, které mi dovolí můj vozík. V podstatě bych rád zkusil vše. Atletické disciplíny, basketbal, plavání, ale nejvíce mě láká lední hokej. Bohužel v České Republice není zatím žádný klub, který by tento sport pro vozíčkáře organizoval. Ale co není, může být…
Romane, já ti moc přeju, aby se všechny tvé sny splnily a budu se těšit, že ti jednou budeme držet palce, až budeš reprezentovat Českou Republiku na jedněch z příštích paralympijských her. Za dobu na šeho rozhovoru jsem si všimnul, že z tebe vyzařuje taková životní energie a věčný optimismus, mohl bys na závěr vzkázat čtenářům něco povzbudivého?
Myslíš tím něco jako: „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře,“ nebo něco takového? Ne, vážně. Rád bych všem vzkázal, aby hledali na životě to pozitivní a to špatné se snažili překonat. Vždycky to záleží na nich, musí opravdu chtít. Když člověk opravdu chce, dokáže i nemožné. Já myslím pozitivně, stále doufám a věřím, že jednou přijde den, kdy nové poznatky medicíny umožní, že budu opět chodit. Dává mi to obrovskou sílu, mám pro co žít, na co se těšit. Naděje, to je totiž to nejkrásnější…
Nahrávání ...
