Od doby, kdy jsem nastoupil na VŠE, došlo na škole k celé řadě změn.
Ty by se daly rozdělit do dvou kategorií – změny k lepšímu a změny
k horšímu.
Do první kategorie změn bych zahrnul především dvě věci – vnější
obraz naší školy, na kterém současné vedení velmi dobře zapracovalo, a
dále také jakousi vnitřní proměnu. Škola na mě dnes subjektivně působí
jako daleko živější místo než před čtyřmi, pěti lety. Prakticky
každý týden je na výběr z mnoha zajímavých přednášek a akcí
nejrůznějších studentských spolků. Zdá se, že škola skutečně dýchá
a svým studentům dává možnost studijní léta smysluplným způsobem
obohatit.
Za další výrazný úspěch bych označil kvalitní implementaci velmi
zdařilého informačního systému. Mezi tradičně silné stránky školy
určitě patří poměrně kvalitní výuka jazyků a nadstandardní vztahy
s praxí.
První výraznou změnou k horšímu je ale podle mého názoru spojování
předmětů. Zejména těch z celoškolského základu, jako je například
Ekonomie. Z tohoto agregovaného předmětu se mají nynější prváci za
třináct týdnů dozvědět vše od optima spotřebitele až po monetární
politiku. Obdobná situace panuje v matematice. Nejen, že není v lidských
silách napěchovat do hlav studentů náročnou problematiku během jednoho
semestru, navíc to však nikomu nic nepřináší. Problémy při výuce to
působí samotným vyučujícím, kteří zpravidla obsah kurzu ani nestihnout
odučit.
Jako vůbec nejhorší změnu bych však uvedl změnu v systému hodnocení.
Možná si ještě vzpomínáte, jak při přechodu na systém ECTS škola
oznámila, že chce posílit „průběžný“ charakter studia. Nebyl jsem
tehdy sám, kdo si to přeložil jako biflování z hodiny na hodinu a
hlídání pětibodových kvót na domácí úkoly. Ve vyšších ročnících
tento problém není tak markantní, ale pro mnoho lidí na počátku studia se
nutně jedná o noční můru.
Jde především o to, že nový hodnotící systém zásadně popírá
význam závěrečné ústní zkoušky tím, že ji de facto znemožňuje
opakovat. Abyste se na nějakou zkoušku mohli podívat znovu, musíte se
strefit do úzkého bodového pásma označeného známkou 4+. Vtip je v tom,
že sami učitelé tuto známku dávají jen velmi neradi. Studentů je hodně a
termínů málo, že ano. Jisté míry legendarity v tomto ohledu prý dosáhl
jeden starší zasloužilý profesor z katedry matematiky, který údajně na
jednom termínu vyhodil sedmnáct lidí z dvaceti s tím, že on známku
čtyři plus neuděluje. C’est la vie.
V jiných předmětech vede současný systém hodnocení k zajímavému
paradoxu. Ti, kteří „vychytali“ dobré učitele nebo se na průběžné
písemky naučili „systémem Borec“, závěrečnou zkouškou zpravidla bez
problémů projdou. Nashromáždili totiž dost bodů z průběhu semestru.
Naopak studenti, kteří měli náročného učitele, nebo nedej bože někoho,
kdo nemá písemky na borci, anebo se třeba objektivně nezvládli látku
naučit, se ke zkoušce zpravidla ani nedostanou, protože nezvládnou naplnit
složitý systém šedesáti procentní úspěšnosti v každé měřené
kategorii.
To, co vypadá na první pohled jako kosmetická změna, se zásadně dotklo
celé koncepce studia. Rád bych na naší škole konečně viděl systém,
který funguje na ostatních českých veřejných vysokých školách
univerzitního typu, ke kterým se VŠE, alespoň dle svého anglického názvu,
hlásí. Tedy jasné stanovení kritérií pro získání zápočtu a poté tři
regulérní (ať už písemné či ústní) termíny na zkoušku, na kterých se
hodnotí skutečné porozumění probírané látce. Jedině tento systém
může, podle mého názoru, škole navrátit část vážnosti, o kterou touto
změnou přišla. Tím lze také zajistit, že studenti budou bojovat
s probíranou látkou a ne se studijním systémem, na který si mnozí (dle
mého názoru oprávněně) stěžují jako na ne úplně spravedlivý.
