Školství je brzdou dlouhodobého ekonomického růstu
NázorySlovo reforma je poslední dobou snad nejvíce skloňovaný termín. Mluví se o nutné reformě důchodového, zdravotnického, sociálního a daňového systému. Většina ekonomů zmiňuje podobný důvod pro tyto reformy – stabilizaci deficitu veřejných financí. V tomto článku se chci zamyslet nad jiným, často opomíjeným důvodem pro nutnost reformy, a tím je dlouhodobý hospodářský růst. Podle tohoto kritéria jsem vybral na první místo reformu našeho vzdělávacího systému, přestože se příliš nezmiňuje.
Slovo reforma je poslední dobou snad nejvíce skloňovaný termín. Mluví se o nutné reformě důchodového, zdravotnického, sociálního a daňového systému. Většina ekonomů zmiňuje podobný důvod pro tyto reformy – stabilizaci deficitu veřejných financí. V tomto článku se chci zamyslet nad jiným, často opomíjeným důvodem pro nutnost reformy, a tím je dlouhodobý hospodářský růst. Podle tohoto kritéria jsem vybral na první místo reformu našeho vzdělávacího systému, přestože se příliš nezmiňuje.
Proč školství?
Všechny moderní teorie růstu, jak je představuje například kniha Ekonomický růst od slavných ekonomů Barra a Sala-i-Martina, poukazují na dva hlavní zdroje růstu ve vyspělých ekonomikách: na kvalitu lidského kapitálu a na investice do výzkumu a vývoje. V obou případech má kvalita školství nezastupitelnou roli. Teoretické poznatky o důležitosti vzdělání jsou podpořené i mnohými empirickými pracemi ekonomů z OECD a Světové banky.
Příčina, proč je v současné teorii růstu zdůrazněn lidský kapitál, je mimo jiné ve velmi mobilním a dostupném „klasickém“ kapitálu (stroje, počítačové technologie). Ten je dnes rozmisťován po celém světě tam, kde je jeho výnosnost největší – neboli, kde ho dokáží lidé nejefektivněji využít. Tento trend v dnešní době ovlivňuje i Českou republiku, a to zatím pozitivně. Názorným příkladem je automobilový průmysl.
Auta odjedou
Česká ekonomika láká velké investice do automobilového průmyslu, nicméně každému je jasné, že tyto investice zde nebudou do nekonečna. Dříve či později se staneme na tuto práci příliš drazí a někteří investoři půjdou „o dům dál“. Pokud nechceme na vlastní kůži zažít situaci dnešního Německa, kde se odchody investorů promítají i do destabilizace politického života, bude muset česká pracovní síla investorům nabídnout něco výjimečného. Něco, kvůli čemu by jim stálo za to tady zůstat – a nemuseli by to být pouze výrobci automobilů.
Co přesně bude nutné změnit? Problém je v tom, že to ví pouze jasnovidec. Obecně lze tvrdit, že špičkový výzkum a schopnost aplikovat ho v praxi je jednou z vysoce žádaných aktivit. Ne každý však může dělat výzkum. Zaměstnanci se budou muset naučit rychle se přizpůsobovat novým technologiím, prokazovat jazykové a komunikační schopnosti, rychlou orientaci v problému, schopnost pracovat s informacemi a daty, mít všeobecný přehled a ne pouze úzce zaměřenou kvalifikaci.
Školství je pozadu
Základní otázka zní, zda jsou naše školy na tyto změny pracovního trhu skutečně připraveny. Dovoluji si tvrdit, že nikoli. Naše školství jako celek trpí jedním společným problémem – odpovídá potřebám společnosti a ekonomiky na konci 19. století. A to jak způsobem výuky, tak strukturou nabídky škol. Nešťastný obsah a forma výuky zřejmě platí pro všechny stupně vzdělávání. Znalost faktů je nadřazena nad všeobecnými dovednostmi, které jsou na trhu práce stále více poptávané.
Strnulost a selekce
Dalším problémem je zaměření českých středních škol. Děti se ihned po základní škole rozdělují do různě zaměřených škol a kromě gymnazistů se všichni připravují na první zaměstnání. To možná bylo dostatečné v minulosti, kdy většina lidí zůstala u stejné profese po celý život. Na počátku 21. století to však neodpovídá požadavkům pracovního trhu, na kterém nikdo neví, po jakých profesích bude poptávka za několik let.
Proto je podstatné, aby vzrostl počet gymnázií a ubylo středních odborných škol. Tomu ostatně odpovídá i současná poptávka po těchto školách. Gymnázia by se proto měla zbavit punce elitářských škol a otevřít brány pro více zájemců.
Jediná šance dostat se na střední
Nedostatkem přijímacích zkoušek na střední školy je jejich jednokolový systém, které odrazuje potenciální středoškoláky od přihlášení na žádané školy. Možnost podat maximálně jednu přihlášku má za následek, že někteří adepti se přihlásí raději na horší školu, aby minimalizovali riziko nepřijetí. Nejen, že je tento systém neefektivní a brání správnému přiřazení žáka ke správné škole, ale také zamezuje žádané konkurenci mezi školami o kvalitního studenta.
Současný systém přijímaček má i další důsledky. Studenti, kteří se nedostanou na gymnázia, jsou v mnohem horší pozici při přijímacích zkouškách na vysoké školy, přičemž vysokoškolské vzdělání je jedním ze stavebních kamenů úspěchu na pracovním trhu.
Zastaralé vysoké školy
Nemoci našeho školství pokračují i na terciálním stupni. Na západ od nás jde většina maturantů na bakalářské studium a až poté do praxe. V Česku jde až polovina maturantů do práce a absolventi bakalářského studia většinou automaticky pokračují v magisterském programu.
Zaměření a nároky bakalářských a magisterských programů jsou tak prakticky totožné a jejich oddělení se u nás naplnilo pouze „na papíře“, i když jsme se k tomu zavázali v Boloňské deklaraci před vstoupením do EU. Důsledkem toho je, že počet českých vysokoškoláků je v mezinárodním srovnání nízký, z toho však magisterských studentů více než dostatečný a bakalářů nedostatečný.
Problém je, že podle západních měřítek bude náš pracovní trh zřejmě potřebovat právě více bakalářů, i když poptávka po nich je zatím pouze skrytá a nedá se přesně odhadnout. Efektivním rozdělením bakalářů a magistrů by se také zamezilo všeobecnému strachu vysokých škol ze poklesu kvality po zvýšení počtu studentů.
Elita nad bakaláře
Studenti magisterského a doktorského studia by měli být naopak pečlivě vybíráni, aby byli schopni pochopit a zvládnout současný stav vědeckých poznatků a aktivně se i zapojit do vědecké práce. Způsob financování by to měl reflektovat a ohodnocovat školy za doktory a magistry podle jejich kvality, například publikační činnosti. Bez kvalitních doktorandů a magistrů těžko přilákáme technologická a vědecko-výzkumná centra, jejichž mobilita po světě je rozhodně menší než montoven aut a televizí. Součástí vysokoškolského systému by mělo být i školné jako dodatečný zdroj financovaní a motivační prvek pro zkvalitnění univerzit i přístupu studentů. Konkrétní forma školného si ovšem zaslouží samostatnou analýzu.
Učitelé rozhodují
Asi nejde pojmout všechny problémy školství, na ty nejpodstatnější jsem podle svého názoru poukázal. Základní otázka zní, zda současný systém je změnitelný, případně na čem závisí úspěch reformy školství. I kdyby se provedly všechny nutné institucionální přeměny, jeden podstatný faktor úspěchu zůstane i po těchto změnách stejný – učitelé. Pokud se nezmění jejich přístup a návyky, nic významného se nestane. Pár škol sice změní název, možná bude jiná struktura předmětů, ale výuka bude pořád stejná.
Neměřitelná kvalita
Ve srovnání třeba se zdravotnictvím má školství jeden aspekt, který dělá reformu školství obtížnější – je jím neměřitelnost kvality učitelů. Je velmi těžké objektivně rozlišit dobré a špatné učitele a nastavit podle toho systém odměňování. Jediní, kdo mají informace o kvalitě pedagogů jsou ředitelé a studenti. Ředitelé však mají velmi omezenou možnost odměnit dobré učitele. Názor žáků a studentů zase obvykle nikdo nebere na zřetel, a to kupodivu ani na vysokých školách.
Celkový nedostatek informací o tom, co se ve školách děje, není problém jen pro veřejné subjekty jako provozovatele tohoto systém, ale zejména pro rodiče a studenty, kteří mají obtížný úkol najít tu správnou školu a rozlišit skutečnou informaci o kvalitě od pouhého šumu. Za těchto podmínek není možné očekávat ani vznik dostatečně konkurenčního prostředí, v kterém by si studenti mohli vybrat kvalitní školu podle jasných kritérií.
„Smrádek a teplíčko“, které v současné době ve školství panuje, vede k tomu, že pouhé zvýšení výdajů nemusí vést k žádoucímu zlepšení kvality. Pro úspěch je nutné nejprve změnit systém motivování učitelů a teprve potom sypat peníze. Stát by se proto měl postarat o maximálně objektivní hodnocení základních, středních i vysokých škol, i přes obtížnost tohoto úkolu.
Nezájem o změnu
Posledním a neméně důležitým faktorem každé reformy je vliv zájmových skupin. Například v již zmiňovaném zdravotnictví jsou lobbistické skupiny klíčem k veškerým problémům – jejich počet a síla paralyzuje prakticky všechny snahy o změnu. Ve školství není sice velký počet zájmových skupin, ale jejich síla není o nic menší. Učitelé a kupodivu ani rodiče nemají na významných změnách zájem. V případě rodičů lze důvod zřejmě hledat v tom, že neznají jiný způsob výuky než ten, kterým prošli, a považují jej za správný a normální. Ministerstvo školství i kraje podléhají tomuto „tlaku“ a nevyvíjejí žádné významné aktivity.
Závěrem lze dodat, že naše školství má před sebou velmi dlouhou a obtížnou cestu transformace. Bude nutné najít výrazné osobnosti, které prosadí změny podporující i dlouhodobý hospodářský růst. Úspěchem bude, pokud dojde alespoň k oficiálnímu pojmenování problémů a jejich důsledků pro ekonomiku. S nimi by se měla seznámit veřejnost, tedy studenti, rodiče, učitelé, zaměstnavatelé a pedagogické fakulty. U těch posledně jmenovaných by změny měly začít, protože vytvářejí dovednosti budoucí generace učitelů a přeneseně i konkurenceschopnost naší ekonomiky.
Nahrávání ...
