Rozjel se nám pás
Pak slyšel jsem bum bác!
Na zem upadlo nádobí
A všude bylo hrozně smutno…
Rozjel se nám pás
Pak slyšel jsem bum bác!
Na zem upadlo nádobí
A všude bylo hrozně smutno,
Lidé se sbíhali ze všech stran
A křičeli: Né, proboha Né!
V omáčce se snoubilo bahýnko
se znojemskými okurkami.
Působilo to tak směle a odvážně.
Nedojedené knedlíčky se nalepily
na botu tomu hochovi, co šel
kolem. Romanticky se spojily
v jeden, aniž by ten hoch tušil,
jakou radost jim tím způsobil.
Ale pak, z dálky se řítila. Malá,
snědá, tváři divé, pod pláštíkem
kuchtička. V ruce hadr, hnáty
křivé, hlas: strojvůdce podoba.
Dej sem guláš! Nedám, vzdoroval
dav. Ke kuchtičce zády, k pásu čelem.
S knedlíkem na botě ke světlejším
zítřkům, ozval se opět nemístně ten
chlapec, co už si uvědomil svůj
životní úděl. A všichni se na něj
významně podívali.
Následovaly už jen společné hrátky,
skákalo se do omáčky, někteří i z
výšky pásu. Cákalo se kolem dokola
a hrálo se na babu. Kuchtička si to
vzala trochu osobně, ale co naplat.
Aspoň na chvíli se tak mohla stát
středem pozornosti, její život splnil svůj účel.
Když se všichni vyřádili, byl už večer.
Každý si našel své místečko v měkoučkém
guláši a ještě měkčím knedlíčkem
pod hlavou a v krku a dal
náročnému dni dobrou noc.
Když se ráno kamarádi probudili,
byli přikrytí jen ranním vánkem.
Guláš byl nenávratně pryč.
/pokračování někdy nikdy/
