Škola pro ženy i muže

Lásku nelze uzavřít či jinak si pojistit, lze ji pouze projevit a bojovat
o ni. To je jedno z mott, které platilo v minulosti, stejně jako platí
dnes. Věděl to před 350 lety i Jean-Baptiste Poquelin, všeobecně známý
jako Moliere, jehož méně známou hru uvádí spolek Company.cz ve
Strašnickém divadle.

Není to hra, jejíž název zachytíte při prvním setkání s literaturou
na základní škole, na rozdíl třeba od Lakomce. Název evokuje domněnku,
že je určena především zraku a sluchu něžného pohlaví. Opak je však
pravdou, i muži, nebo snad dokonce právě muži se mohou z vyznění
Molierovy komedie poučit. Nicméně nejen proto, že již o rok dříve
napsal slavný francouzský dramatik Školu pro muže, nazval následný kus
právě tak.

Titulní postava Arnulf, jenž si dal hrdé přízvisko pán z Pařezova (ve
francouzském originále monsieur de la Souche), věří, že lze dívku
vychovat tak, aby se stala věrnou chotí. Také proto anglický překlad titulu
(L‘école des femmes) zní The School For Wives – Škola pro manželky.
Snad ani není třeba dodávat, že jeho plán selhává, a to vskutku
tragikomicky. Dívku Agnes, již si Arnulf přivedl z kláštera a drží
v zajetí svého domu, totiž dochází navštěvovat Horác. Mladé děvče
synovi Arnulfova přítele Oronta zcela bezelstně podlehne ve své izolací
živené prostotě. Horác se nevědomky svěří se svou láskou, komu jinému
než Arnulfovi. To pochopitelně rozehraje příběh plný zápletek, humorných
momentů a pokusů o pomstu.

Hra psaná ve verších je snad snazší na nastudování, autorskému
pojetí však příliš nenahrává. Mladí herci pod vedením Jana Novotného
však vzali věc za správný konec. Text sám o sobě koneckonců není
k popukání a určitě jej oživí vsuvka, jako třeba přeříkaná abeceda
(doporučení na uklidnění) nebo „rady pro dobré manželky“ čtené po
písmenkách od Agnes a naopak v superrychlém tempu od Arnulfa. Nebo dokonce
přerušení, kdy herci jako by vypadnou ea svých rolí a hádají se, zda
nebyl úder na kolegu příliš silný.

Samozřejmostí je i využití technických vymožeností, které
17. století nemělo, například reprodukované hudby. Kdo hru zhlédl, si
určitě vybaví dobře zapamatovatelný šlágr z Noci na Karlštejně. Kulisy
i kostýmy jsou komorní a skromné, ostatně ve sklepě, v němž se hraje
pro nějakou třicítku diváků, ani není prostor na nějaká rozmáchlá
výtvarná gesta. Ta herecká mohou končit nechtěným útokem na první řadu,
to však musí divák přežít. Těsný kontakt je naopak pozitivní, asi jako
když jste na sportovním utkání těsně u plochy. Dokud vás letící
předmět nezraní, atmosféru si užíváte naplno a jste doslova ve hře.

Taková je i hodinka a půl při dramatu Škola pro ženy. Jakkoli to zní
jako klišé, nenudí, rozesměje vás, ale i donutí k zamyšlení.
O mladých hercích z této party jistě ještě uslyšíme, zvlášť
vypíchnout je třeba zejména jazykově ekvilibristický výkon představitele
Arnulfa Vojty Štěpánka.