Házíte kostkou, posunujete figurkou a plníte všemožné úkoly, které se skrývají pod jednotlivými políčky. Princip africké společenské hry PIGOUT je jednoduchý. Že by ale i taková hra mohla být nebezpečná? Určitě se podobné či její určité modifikace účastnil každý z nás, kdo jezdí na hory, na různé letní tábory nebo jen s kamarády na chalupu či pod stan. A přece je PIG OUT něčím zvláštní.
Házíte kostkou, posunujete figurkou a plníte všemožné úkoly, které se skrývají pod jednotlivými políčky. Princip africké společenské hry PIGOUT je jednoduchý. Že by ale i taková hra mohla být nebezpečná?
Určitě se podobné či její určité modifikace účastnil každý z nás, kdo jezdí na hory, na různé letní tábory nebo jen s kamarády na chalupu či pod stan. A přece je PIG OUT něčím zvláštní. Ani ne místem, kde jsem měla možnost se s ní seznámit (Jihoafrická republika), jako spíš okolnostmi, za nichž se veselení odehrávalo.
S kamarádkou Aničkou jsme pracovaly v centru Kapského města ve známé kavárně jako servírky. Ke spolupracovníkům, většinou jihoafrickým studentům nebo mladým lidem z okolních afrických států, jsme si našly brzy cestu. Některé kamarádské vztahy přerostly po určité době v přátelství. Časem jsme se přenesly přes autokratické chování manažerů a i zde se bariéra lidských vztahů prolomila. Tomu ovšem předcházel společný zážitek.
Neville, jeden z nadřízeních, doma pořádal party. I já s Aničkou jsme byly pozvány. V to úterý byla obloha zatažená téměř celý den, dopoledne dokonce i trochu pršelo, jestli si dobře vzpomínám. Kavárnou se line čerstvá vůně kávy, lidé přicházejí a odcházejí, klábosí nad svými šálky… Čekáme na Chrise. Kola bílého Renaulta zpomalují, až úplně zastaví u kavárny. Ještě se stavíme pro Sarah. Zastihneme ji v jejím pokoji rozhazujíc rukama, na zemi neuspořádaně leží hromada prádla a uprostřed velká krosna. Ráno totiž odjíždí na měsíční cestu po Mosambiku a Namibii. Nevadí, do doby odjezdu zbývá ještě celá noc.
Vyjíždíme z turistické části města po Beach Road. Na pravé straně vzdouvající se hladina Atlantského oceánu s narážejícími vlnami, jež občas vystříknou do výše tří metrů. Padající sprcha kapek zasáhne nicnečekající kolemjdoucí chodce. Ulice se mění: Místo luxusních hotelů nás po obou stranách obklopují malé obchůdky, mezi nimi internetová kavárna, prádelna, rychlé občerstvení. To vše za čilého hemžení černého a v menší míře bílého obyvatelstva.
Orientace v ulicích Kapského města není nijak obtížná, přesto dorazit k cíli se nám nedaří. Ještě že existují ty mobily! Opravdu nemůžeme barák minout. Nevillova postava v bílém tílku a rozježenými vlasy vyklánějící se z okna působí opravdu groteskně. Stojíme před menším panelákem, dalo by se říci. Do druhého patra už to zvládneme bez instrukcí. „Nó, gde sté?“ Vyrazí na nás Neville hned mezi dveřmi. Ostatní už čekají téměř hodinu. Prý se bude hrát nějaká zajímavá hra. A jakožto cizinky do ní musíme být řádně zasvěceny. Přece neopustíme Jihoafrickou republiku, aniž bychom poznaly PIG OUT.
Čtyřka. Jedna, dva, tři, čtyři. Text v políčku přikazuje vypít skleničku alkoholu. Aha, tak proto ty zásoby vína. Mimochodem jihoafrické víno je výborné. Je řada na mně. Mám vytvořit nějaké pravidlo. Ne, že bych byla škodolibá, ale napadá mě taková záludnost: „Před zdvihnutím skleničky musí každý říct: třistatřicettři“. Kupodivu to pro naše africké přátele není zas až tak velký problém. V jednu chvíli to vypadá, že jediný, kdo tu pije, jsem já a můj spoluhráč Waylon. Soustředím se na všechna pravidla, abych nemusela neustále plnit „úkoly“.Všichni znají Čechy jako národ, který něco vydrží. Vlastenecké myšlenky se mi honí hlavou: Přece neodpadnu! Odejdu jako dáma.
Krátký zvuk zvonku přerušil pravidelné rytmy hudby linoucí se z CD přehrávače. „Toho si nevšímejte“, mávne rukou Neville. Za chvíli už zvonek drnčí déle a naléhavěji. Přes Nevillovu tvář jakoby na zlomek vteřiny přeběhl šedavý stín. Ovšem na naše otázky, jestli nepůjde otevřít, nereaguje. Teď je řada na tobě, dožaduje se někdo pokračování hry. Kostka se kutálí po koberci, jedna dva tři, doušek lahodného moku a… ťukání na dveře. Všichni jsme obrátili zrak směrem k Nevillovi. V našich očích nemohl číst nic než otazníky.
Pološeptem nás v rychlosti zasvětil do situace. Před pár dny ho v noci na ulici přepadli tří zfetovaní černoši, zřejmě nigerijského původu. Protože u sebe neměl žádné peníze, s nožem na krku je dovedl až do svého bytu. Pochopitelně, že celý byt vyrabovali. V sebeobraně jednoho z nich zranil. Teď mi dochází, že šrám na krku a na rukách nemá od žehličky, jak se nám snažil v práci namluvit. I byt, který mi připadal prostorný, bych teď spíše nazvala prázdným. Z myšlenek mě vytrhne zesilující bouchání na dveře. Mezitím mužská část společnosti se chápe vhodných předmětů k obraně a Neville se snaží dovolat na policii. Striktní příkaz zní: Holky se zamknou na záchodě. Pro případ nouze nám Chris strčí do ruky mobil.
Okno ven je tak úzké, že bychom se stěží protáhly. Všechny tři stojíme v těsném objetí. Sarah se třese a po tvářích jí tečou slzy. Je mi jasné, že někdo si musí zachovat chladnou hlavu a nepodlehnout emocím. Hysterické výlevy by nám rozhodně nepomohly. Přesto stísněný prostor naplněný strachem působí na nás všechny. Po chvíli si to začneme uvědomovat i fyziologicky. Chce se nám totiž strašně čurat. Jedna po druhé se snažíme, aby proud dopadající na hladinu nebyl příliš hlasitý. Čím dál víc hlasité jsou zatím projevy útočících i bránících. Ještě pořád jsou odděleni dveřmi, které přestávají odolávat náporu. Usuzuji tak podle několika zmatených výkřiků. Najednou je ticho… Když pomalinku vylezeme z našeho úkrytu, vidíme vylomené dveře. Místo černochů mezi nimi ovšem stojí policie. Mluví s Nevillem, který se jim snaží objasnit situaci. Policie nás ostatní naprosto ignoruje. Asi naše výpovědi budou chtít až na stanici. Tam s nimi ale odjíždí jen Neville. Vypadá zoufale, i když se navenek snaží působit v pohodě. V tílku, šortkách, odkud mu čouhá ostří nože, a bez bot nasedá do policejního auta.
Stojím u vylomených dveří otřesená a v hlavě si to snažím trochu srovnat. Takže černoši byli ještě před chvílí za dveřmi, mezitím přijela policie a jak vycházela po schodech nahoru, tak ji útočící jednoduše utekli. A nás tam nechali bez jakékoli ochrany či pomoci. Všichni se strachovali o Aničku a o mě, abychom jakožto cizinky neměly nějaké potíže. Jejich zájem byl milý, ale stejně jsme z bytu museli všichni pryč. Nikdo nám nemohl zaručit, že se černoši nevrátí. Sbalili jsme nejnutnější a nejcennější věci, a nenápadně pod rouškou tmy se přemístili k autu. Riziko, že se ještě nacházejí někde v blízkosti, tu bylo. Ale v tu chvíli jsme nemohli dělat nic jiného.
Zastavili jsme u policejní stanice, přízemní budovy obehnané zdí. Uvnitř seděl Neville se dvěma policisty. Ticho přerušovalo jen bzučení žárovky trčící ze stropu. Tak jsme tu v plném počtu, můžeme dát svědectví dohromady. V jaké roli jsem vlastně vystupovala? Jako svědek, nebo napadená? Odpověď si budu muset dát sama. Protože policie se námi rozhodně nemíní nijak zvlášť zabývat. O pět minut později vycházíme i s Nevillem ven. Tak to prý všechno sepsali. A je to. A co jako je? Oni ti neposkytnou žádnou ochranu? Proč je nejeli hledat? Budou vůbec po nich pátrat? Nechtějí naše výpovědi? Na všechny otázky se mi dostane jediná odpověď. „Welcome to South Africa.“
Pořád se mi tomu nechce uvěřit. Jak celému večeru, tak hlavně postoji policie. Svůj podíl na něm má bezesporu otrlost strážců zákona, kteří podobných případů řeší spousty dnes a denně. Možná je to i zčásti strach o vlastní život, neboť někteří černošští jedinci, pohybující se v ganzích, mají silně sníženou hranici zábran a téměř žádné morální cítění. Dosud jsem si myslela, že Jihoafrická republika se řadí mezi civilizované země, kde veřejné orgány fungují na „západní“ úrovni. Najednou si uvědomuji jakousi bezbrannost, v případě nouze nemožnost se dovolat svých práv. To u nás, v České republice, taková extrémní situace nemůže nastat, ujišťuji naše jihoafrické přátele.
Vše je ovšem relativní, neboť pojem „západní“ nemusí nutně znamenat fungující. Přesvědčuje mě o tom množství nevyřešených případů a to nejenom finančních, ale i kriminálních. Jednou ze statistik porovnávající bezpečnost jednotlivých států je míra kriminality v zemi. Možná by bylo více vypovídající uvádět schopnost a ochotu policie případy řešit.
