Stát svojí hospodářskou politikou nahrává spíše výrobcům a firmám
než veřejnosti. Za důkaz a vysvětlení dostal George Stigler Nobelovu cena
za ekonomii.
Stát svojí hospodářskou politikou nahrává spíše
výrobcům a firmám než veřejnosti. Za důkaz a vysvětlení dostal George
Stigler Nobelovu cena za ekonomii.
Ekonomické kroky a hospodářská politika státu nehraje do karet vždy
jen veřejnosti a spotřebiteli, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mocná
lobby firem, cechů, sdružení, odborů a výrobců patří k nejvíce
zvýhodňovaným. Americký ekonom George Joseph Stigler podložil tento objev
fakty a za průkopnické studie o průmyslové struktuře, fungování trhů
a o příčinách a důsledcích veřejné regulace získal v roce
1982 Nobelovu cenu za ekonomii.
Narodil se v roce 1911 ve washingtonském Seattlu. V témž městě
vystudoval střední školu a Washington University. Kromě ní absolvoval
Northwestern University a University of Chicago, na níž byl náležitě hrdý
a kde roku 1938 obhájil svůj doktorát.
George Stigler zpočátku působil jako „obyčejný“ univerzitní
profesor. Jeho ekonomické znalosti se opíraly o pevný základ, který
neustále zdokonaloval a obaloval životními zkušenostmi. Vlastní vědecké
práce vždy podroboval kritice kolegů i studentů, což ho pomalu posouvalo
kupředu. Kromě domovské univerzity přednášel i na Iowa State College,
University of Minnesota a dalších. Vycházel z toho, že „ústředním
úkolem empirické vědy, kterou představuje ekonomie, je poskytnout
všeobecné pochopení událostí v reálném světě a nakonec všechny její
teorie a techniky musí být nástrojem řešení tohoto úkolu.“
Na počátku svých výzkumů se věnoval nesrovnalosti v ekonomické teorii
a empiricky pozorovanými jevy tržního procesu. Teorie pak zjemňoval
a pomocí faktů řešil zdánlivé rozpory mezi nimi. Díky své vytrvalosti
ve sběru a vyhodnocování empirických dat rozvinul ekonomickou statistiku,
učinil několik objevů a zbořil mnohá zavedená klišé. Přispěl
k rozvoji kvantitativní ekonomické analýzy a položil základy lineárního
programování. Varoval také před přílišným používáním matematiky
v ekonomii, protože se podle něj často chybně a neúměrně aplikuje.
Aplikace teorie chování maximalizujícího užitek posloužila Stiglerovi
jako základ pro vysvětlení chování státu v oblasti regulačních
opatření. Jakmile ekonom může identifikovat náklady na různá jednání
a výnosy z něho, umožní mu tato teorie s velkou úspěšností
předpovědět chování. Stigler předpokládal, že stát a státní
úředníci jsou subjekty maximalizující svůj vlastní užitek. Potýkal se
s představou, že stát sleduje hlavně obecné dobro.
Podařilo se mu ukázat, že ekonomické zákonodárství
a hospodářsko-politická opatření zpravidla fungují tak,
že zvýhodňují spíše výrobce, firmy, odvětví a skupiny povolání než
obecnou veřejnost. Důkaz je prostý. Konkrétní zájmové skupiny se snaží
ovlivnit hospodářskou politiku a zákonodárství ve svůj vlastní
prospěch. Závěr Stiglerovy teorie je velmi významný. Znamená,
že regulace není vnější silou, nýbrž jakýmsi vnitřním výsledkem
ekonomického procesu. V daném případě pak nemusí na sto procent platit,
že stát bude využívat regulační opatření pouze jako nástroj
cílevědomého zdokonalování společnosti. Stiglerův přínos je značný.
Díky němu se ekonomie stala vědou, která je schopná vysvětlovat různé
jevy i v sousedních společenskovědních disciplínách.
