První přednáška studenta na VŠE se děje ve znamení vzájemného představování s ostatními studenty. Po přednášce se ještě zajde do bufetu na kafe: mezilidské kontakty jsou kdekoli a kdykoli to nejdůležitější. Následuje překvapení: své spolužáky z první přednášky nejen nepotkám na následujícím cvičení, ale ani na příští přednášce z téhož předmětu (najděte někoho mezi 250 lidmi).
První přednáška studenta na VŠE se děje ve znamení vzájemného představování s ostatními studenty. Po přednášce se ještě zajde do bufetu na kafe: mezilidské kontakty jsou kdekoli a kdykoli to nejdůležitější. Následuje překvapení: své spolužáky z první přednášky nejen nepotkám na následujícím cvičení, ale ani na příští přednášce z téhož předmětu (najděte někoho mezi 250 lidmi).
Časem se člověk smíří s realitou. Po chodbách VŠE bloumá sám, na přednáškách už se s nikým neseznamuje a v menze mu dělají společnost především spolužáci ze střední školy či spolubydlící z kolejí. Pokud ovšem má to štěstí a bydlí na kolejích.
VŠE je továrnou na individualizaci; vytrhává studenty ze společenského kontextu a obsazuje je do hlavní role divadelního představení, v němž hraje jediný herec. V tomto divadelním představení neexistuje publikum; pokud by herec zmizel ze scény, zůstane jeho odchod nepovšimnut. Publikum neexistuje; existuje však mnoho jiných herců (studentů), hrajících paralelně stejné představení. Tito herci nejsou kolegy, jsou konkurencí. Pokud je jejich herecký výkon lepší a efektivnější, musí se herec vzdát plánování své vlastní role (např. vytváření rozvrhu, fronty na vše, později přijímací pohovory). To, jakou roli má herec hrát a za jakých okolností ji smí plánovat, určují režiséři v pozadí (vedení školy, později v průběhu studia zaměstnavatelé). Herec-individualista nedokáže jejich plánům vzdorovat. Hraje roli, jež mu byla přiřknuta, v rámci pravidel, která byla určena.
Protože jedna ze základních pouček stanovených v pravidlech zní: „it’s up to you“, věří, že to, jak se jeho představení bude režisérům líbit, určuje on. Jiným základním pravidlem je imperativ hraní více divadelních představení najednou. Kdo po celou dobu, jež je vymezena divadelnímu představení, zůstává stále jen na pódiu VŠE, je méněcenný. Tíha rozhodnutí a úspěch či neúspěch „is up to me“. Výsledkem je strach z neúspěchu a nutkavé a obsesivní hledání stále nových a lepších pódií. Ostatní herci jsou mi v tomto ohledu konkurenty, jsou těmi, kteří mě potenciálně mohou ohrozit. Mám mnohem více důvodů je nenávidět než je milovat. Vzájemná pomoc nedává smysl, jejich úspěch „is up to them“. Navíc úspěch ostatních může znamenat můj neúspěch.
Rektor VŠE Hindls se jednou vyjádřil k úspěchům studentů VŠE zhruba takto: „VŠE má jednu z nejnižších měr absolventské nezaměstnanosti díky své specifické kultuře, která způsobuje, že studenti začínají pracovat již při studiu.“ Ano, rektor Hindls měl pravdu: Nízká míra absolventské nezaměstnanosti je důsledkem studentské kultury VŠE. Ta je ovládnuta nelítostnou individualizací a nesmlouvavým pravidlem „it’s up to you“. Průvodním znakem tohoto typu kultury je degradace mezilidských vztahů a vystupňování strachu z neúspěchu.
