iList.cz » Trampoty a radosti kolem Pavla Šporcla

Trampoty a radosti kolem Pavla Šporcla

19. 4. 2003 | Adam Junek |

Do začátku koncertu Pavla Šporcla na Vysoké škole ekonomické zbývají ještě dvě hodiny, přesto v předsálí Nové auly, pro tento den koncertního sálu, už pobíhají tři lidé. Organizátoři. Vzali na svá bedra nemalý úkol – uspořádat na naší alma mater kulturní akci. Když Janu přemlouvám, aby mi vysvětlila, co je k takovému kroku vedlo, Petr s Lenkou, která má ke všemu horečku, shánějí další stolky, na nichž by bylo možno vystavit houslistovy kompakty.

Když Janu přemlouvám, aby mi vysvětlila, co je k takovému kroku vedlo, Petr s Lenkou, která má ke všemu horečku, shánějí další stolky, na nichž by bylo možno vystavit houslistovy kompakty. Je až s podivem, jak napjatou atmosféru jsou tři lidé schopni vytvořit. Jana přiznává, že nervy má na prasknutí a navíc dnes ještě nic nejedla. Přece jen se nakonec rozpovídá. „Byli jsme v lednu na jeho koncertě v Rudolfinu a v programu bylo napsáno, že pořádá i koncerty pro střední a vysoké školy. Nenapadlo nás nic lepšího, než odchytit jeho manažerku Kateřinu Kašparovou a všechno s ní domluvit.“

Jak uspořádat koncert

To však byl jen první krůček. Bylo nutné zajít za studentským tajemníkem Antonínem Pavlíčkem, který v těchto případech jedná jménem rektorky a který takovéto akce musí povolit. Ten vše projednal s rektorkou a organizátoři dostali zelenou. Škola poskytla sál, ale další zařizování bylo na nich. Začalo rutinní obíhání oddělení, která musela být informována o konání této akce. „Se všemi odděleními byla výborná domluva, ale i přesto jsme na každé museli zajít několikrát dolaďovat detaily, podávat oficiální žádosti, takže to zabralo hodně času,“ vypráví Jana. Vyskytly se i malé chyby v komunikaci. Původní informace totiž říkala, že Nová aula má kapacitu 450 míst, ve skutečnosti jich je pouze 420. To organizátorům zkomplikovalo život.

O vstupenky na Šporclův koncert byl enormní zájem, byly vyprodány během několika málo minut v obou dnech, kdy se objevily ve stánku Ekopressu. Některým se, snad i pro mylné informace prodávajících, nepodařilo kýžené lístky koupit. Mnohem horší však byla jejich odveta. Na iListu se začaly objevovat rozhořčené reakce, které zazlívaly organizátorům mnohé a vyústily až v konstatování, že by raději neměli nic organizovat. „Nebylo to příjemné, ale pokud by zůstalo jen u toho, asi bychom to v pohodě přežili,“ shodují se všichni tři. „Jenže pak někdo začal psát přímo Šporclovi, pěkně si všechno přibarvil, až to vypadalo, že jsme to záměrně rozprodali pedagogům a že studenti se tam neměli šanci dostat,“ pokračují. První mail brala Kašparová ještě sportovně, protože se však postupně množily, začala být víc než naštvaná. Nakonec v neděli před koncertem vyhrožovala zrušením celé akce. Přece jen se ji ale povedlo přesvědčit, že je to nepřiměřená reakce a čtvrteční vystoupení se zdálo být zachráněno. I tak se pořadatelé báli, aby si to Kašparová na poslední chvíli nerozmyslela.

Jana chce ještě něco dodat, ale vyděšeně se podívá na hodinky, které ukazují za minutu půl sedmé, vybíhá z auly s příslibem, že mi pak ještě poví jobovku o klavíru, ale že teď musí nutně pro Šporcla před školu.

Hvězdy chodí přesně

Pavel Šporcl, klavírista Petr Jiříkovský a manažerka Kateřina Kašparová jsou přesní. Ve chvíli, kdy Jana dobíhá na smluvené místo, už tři minuty čekají. Pavel se domáhá šatny a tvrdí, že zkoušet bude až za chvíli. Petrovo piano ještě není naladěno, a tak do auly zamíří pouze Kašparová, tentokrát v dobrém rozmaru, „omrknout, jak to tam vypadá“. Oba pánové se zavřou do šatny a Jana se mi snaží domluvit rozhovor s Pavlem. Pak vychází s tím, že po zkoušce není problém, a ještě rychle dokončuje vyprávění o peripetiích s přípravami koncertu.

„Nejdřív jsme měli slíbený klavír z AMU, pak to ale krachlo, protože jen doprava a pojištění byly mimo naše finanční možnosti. Takže týden před koncertem najednou klavír nebyl.“ Vše pomohla vyřešit rektorka, která zajistila nástroj u firmy Petrof i s ladičem. Vedení školy navíc zafinancovalo převoz a pojištění, čímž organizátorům „vytrhlo trn z paty“. Oplátkou dostalo od organizátorů několik volných lístků. „Někteří nás ale mile překvapili, jako například děkan Straka, když se svých lístků vzdali ve prospěch studentů, pro něž byl koncert určený především,“ uzavírá Jana a spěchá dokončit vše potřebné.

Nervozita stoupá. Na Petrovi, který pár dní před tím absolvoval velmi nepříjemný rozhovor s Kašparovou, je vidět, že už to chce mít za sebou, Lenka by víc než cokoli jiného potřebovala do postele, ale místo toho s Janou oživuje trochu povadlé květiny, připravené pro Šporcla a Jiříkovského.

Šlo to ráz na ráz…

Po sedmé se oba pánové rozhodli, že by měli přece jen zkoušet. Vzhledem k tomu, že za pár minut chtěli organizátoři vpouštět publikum, vyvstal na jejich čelech studený pot. Naštěstí zkouška netrvala dlouho a Jana zadním vchodem odváděla Pavla, když zároveň druzí dva organizátoři nechávali usednout hudbymilovný dav.

Před šatnou jsem na ně čekal, doufaje, že dostanu slíbený rozhovor. Pavel se vůbec nezdráhal a věnoval mi dvacet minut svého času. Měl jsem z něj takový zvláštní pocit, a jak jsem se pak dozvěděl od ostatních, nebyl jsem sám. Pavel působil snad až příliš uzavřeně, nepřístupně a nikdo jsme si nebyli jisti, zda nemá dobrou náladu, je unavený či je pouze typický introvert. Oči se mu rozzářily jen jedenkrát. To když mluvil o svých rybičkách, o které se moc rád stará.

Pár minut před osmou jsem ho opustil, aby se mohl převléct, což znamenalo uvázat si šátek. Vrátil jsem se do sálu, abych si mohl vychutnat jeho umění. Před mikrofonem se zjevila Jana a připravila scénu jako z filmu Deník Bridget Jones. Začala mluvit a z reproduktorů nebylo slyšet ani slovo. Instrukce asi nebyly přesné. Prý jí technik vše zapne. Jak bylo vidět, nestalo se, a přitom stačilo pohnout malým spínačem na samotném mikrofonu. Vše se nakonec povedlo a koncert se opravdu vydařil. Doprovodná multimediální show diváky nejen bavila, ale také poučila, například o rozdílech mezi umělými a přirozenými flažolety. Bohužel, já ani nepochopil, co je flažolet. Pavel prokládal své vystoupení milými vtípky, a tak hodina a půl koncertu uběhla jako voda. Největší úspěch měl přídavek „z mechu a kapradí“ z večerníčku o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Potlesk byl bouřlivý, došlo i na standing ovation.

Všichni tři organizátoři už od prvních tónů Pavlových houslí pocítili velkou úlevu. Nic se nepokazilo, dav v předsálí se neušlapal, Pavel hraje, piáno tu je. Radostný úsměv na jejich tvářích doprovázel pocit uspokojení, hrdosti, že se to vážně povedlo, cítili snad i určité zadostiučinění, protože viděli, že se ta námaha opravdu vyplatila.

Usměvavý Šporcl se svým kolegou Jiříkovským potom v předsálí pilně podepisovali letáčky, booklety kompaktů nebo cokoli, co přišlo pod ruku. Mezi úsměvy Pavel utrousil poznámku, která všechny tři organizátory zahřála u srdce: „Jestli jste tohle zorganizovali sami, tak jste fakt dobrý.“

Houslista akvaristou

Když opadl dav fanoušků a fanynek, odebrali se umělci na neformální setkání s rektorkou. Ta vyprávěla o zakládání školního souboru Gaudeamus. Nevím už jakým způsobem, ale Pavel se od tohoto čistě hudebního tématu okamžitě přenesl ke svým rybičkám a s naprosto kamennou tváří vyprávěl, jak jsou úžasné. Prý mu čas od času některá umře, jednou jich dokonce najednou pošlo patnáct. Jeho nejoblíbenější příhoda o uhynulé rybičce, kterou ostatní kamarádky během Pavlovy nepřítomnosti precizně ožraly, uvolnila mírně napjatou atmosféru úplně. Kateřina se přidala s tím, že ona teda chová krysy, ale jí prý „nechcípají“. Korunu všemu nasadila Jana, když vyprávěla o své květině, které říká Einstein. Tomu se moc nedaří a trochu usychá. Petr Jiříkovský poznamenal, že je to tím, že květina má jméno, a tak mu Jana slíbila, že příští pojmenuje po něm a bude se o ni lépe starat.

Vzhledem k pokročilé hodině bylo nutné opustit školu. Organizátoři a umělci se odebrali do nedaleké hospůdky, kde svůj úspěch oslavili. My jen můžeme doufat, že se dočkáme více podobných akcí.