Zkusila jsem strávit týden bez Facebooku (FB). Pokud jste člověk jako já, který na něm tráví poměrně dost času a má ho za hlavní komunikační prostředek, pak si asi říkáte, že to muselo být těžké. Už delší dobu jsem to ale chtěla vyzkoušet, jenže jsem nikdy nenašla dostatek odhodlání. Až článek do iListu mi k tomu dal dobrou záminku, které jsem se rychle chytla.
Ze své generace znám pár lidí, kteří FB nemají. Na jednu stranu je nechápu, na druhou obdivuju. V dnešní době je to podle mě klíčová sociální síť. Většina lidí mé generace ji používá na komunikaci a jako platformu pro různé týmové projekty, kde se ukládají soubory nebo vyměňují informace. Co si budeme povídat, na VŠEBORCi se aktuální materiály shání horko těžko. Důležité věci najdeme spíše na sociální síti.
A také se tam lépe stalkuje. Nemyslím to doslova, samozřejmě. Spolužáky ze školy nejraději oslovuji přes FB. Přijde mi na rozdíl od e-mailu více přátelský, uvolněnější. Hned na úvod je zastrašit přece jen nechci. Navíc se tímto způsobem komunikace zrychluje. Za sebe mohu potvrdit, že na zprávy z Messengeru reaguji podstatně rychleji než na e-maily: jednak proto, že si e-maily nekontroluji tak často a také si na nich dávám více záležet.
Ze strachu jsem všechny informovala
Mimo to, že jsem se na tento svůj „experiment“ těšila, tak jsem se ho také dosti obávala. FB používám pro komunikaci osobní i školní. Právě týmových projektů do školy jsem v té době měla dost. Kromě toho je to pro mě médium pro trávení prokrastinačních chvil. Pár dní předtím jsem se navíc dozvěděla, kam pojedu na Erasmus a se svými “spolucestovateli” založila skupinový chat. Takže si asi umíte představit, co se mi pár minut před offline týdnem dělo v hlavě. Strach, že přijdu o něco veledůležitého, že se něco pokazí a nikdo mě nebude moci zkontaktovat – přestože jsem poslední minutu před začátek obepisovala všechny zainteresované s alternativními možnostmi kontaktu – a že se ukoušu nudou.
Pak jsem si ale řekla, že lidský druh to před mnoha lety taky zvládl bez sociální sítě, tak to přežije i teď. Týden zdál se mi tedy poněkud nešťastný, ale neodradilo mě to. A tak jsem do všelijak očekávaného týdne skočila po hlavě.
Být, či nebýt na Facebooku
A výsledek? O nic extra jsem nepřišla. Bylo to mnohem lepší, než jsem čekala. I když nemohu říct, že to bylo úplně bez chybičky. Samozřejmě jsem byla nervózní z toho, o co přicházím, jestli se beze mě někde něco nehroutí a i trochu smutná z toho, že se nemohu pyšnit svým článkem, který zrovna vyšel, na svém profilu. To vše ale v menší míře, než jsem myslela – má flegmatická část se nejspíše na krátkou dobu chytla kormidla.
Nejvíce jsem byla naštvaná, když jsem prošvihla test z nejmenovaného předmětu. O body zadarmo nechce přijít nikdo. Kdybych měla FB, tak bych test určitě neprošvihla, protože bychom se na něj s kamarády navzájem upozornili – a ano, skutečně byl náš společný chat pár minut před spuštěním testu zaplaven zprávami. Byla jsem tedy ochuzena o pár informací a nebyla moc v obraze.
Na druhou stranu jsem si ale týden užila. Nemusela jsem neustále někomu odepisovat, klikat na každé upozornění jen proto, aby mi něco neuteklo. A i k té prokrastinaci jsem si našla něco jiného. Myslím, že nebýt online 24/7 mi jen prospělo a v budoucnu si to mile ráda zopakuji. I když už budu při výběru týdne opatrnější, příště by to s mou flegmatickou polovičkou nemuselo vyjít.
