Úspěšný pokusný králík aneb co ovlivníte a co těžko při výběrovém řízení ke studiu v zahraničí
NázoryTak jsem prošel! Ale byl to spíše pocit jako vyhrát v tombole, než jako uspět díky schopnostem. Takový dojem ve mně aspoň zanechalo dvoukolového výběrové řízení, o jehož některých aspektech bych se rád zmínil – snad objektivněji, než kdybych neprošel.
Tak jsem prošel! Ale byl to spíše pocit jako vyhrát v tombole, než jako uspět díky schopnostem. Takový dojem ve mně aspoň zanechalo dvoukolového výběrové řízení, o jehož některých aspektech bych se rád zmínil – snad objektivněji, než kdybych neprošel.
Semestrální výměnný pobyt v rámci studia na VŠE byl pro mě snem již několik let. Z webovských stránek Oddělení zahraničních styků (OZS) – http://nb.vse.cz/ozs – jsem znal všechna kritéria prvního kola (studijní výsledky, jazykové znalosti, účast v Buddy systému a absolvování odborných předmětů v cizím jazyce), a tak jsem se snažil vylepšit své šance aspoň v těch lépe ovlivnitelných. Na podzimní informační schůzce jsem se potom dozvěděl, že pro druhé kolo na nás tentokrát připravují novinku, kterou blíže upřesní v pravý čas. Zatím jsem se tedy soustředil na získání všech podkladů k přihlášce, mimo jiné i na napsání motivačních dopisů – každý se může hlásit jen na dvě školy a pro každou musí připravit motivační dopis – v cizím jazyce a v češtině.
Jak má žádaný motivační dopis vypadat, k čemu bude sloužit a zda bude hodnocen – to jsme se oficiálně nedozvěděli, a tak jsem vyzpovídal zkušenější kolegy. Vzhledem k tomu, že druhé kolo bylo zatím neznámou a v minulých letech se podle mých rádců z motivačních dopisů vycházelo při pohovorech, neměl jsem rozhodně důvod tuto formu sebeprezentace podcenit – co kdyby pak kvalita přípravy hrála roli?! Spolu s vyhledáváním informací o zahraničních školách a možných studijních předmetech jsem na tom strávil asi dva dny práce včetně dopilovávání překladů. Motivační dopisy totiž vlastně musíte mít čtyři, sice jen pro dvě školy, ale pro každou. Když to chcete mít aspoň ucházející, tak to vezme dost času.
Až o pár týdnů později jsem si uvědomil, že by v podstatě stačilo nazvat motivačním dopisem list papíru se seznamem žádaných předmětů, třeba doplnit stručným úvodním odstavcem, aby to tak nekřičelo, a podepsat se. Jsem přesvědčen, že tohle si dovolil málokdo, ale to je jiná věc. Formální nároky na motivační dopisy jsou dané a body navíc za ně nedostanete. – asi by to nešlo hodnotit dostatečně objektivně. Nic proti tomu, slíbené jsme to neměli a podmínky se upřesňovali tak řikajíc „za pochodu“, jen mě bylo trochu líto toho úsilí. Možná, když budu mít stejný počet bodů jako uchazeč o stejné místo, třeba spočine oko hodnotitelovo na mé uhledné slohové práci, chlácholil jsem se narychlo vymyšlenou hypotézou. Že se později objeví prostor pro hypotézy, to jsem ještě netušil.
Koncem února jsem tedy odevzdal přihlášku se všemi přílohami a právě v těchto dnech byly vyhlášeny podmínky druhého kola – blíže se o nich dočtete na zmíněných stránkách OZS. Čekalo nás více než 300 zatrhávacích otázek v rámci testu intelektu, znalostního test a testu osobnostních a komunikačních dispozic a odolnosti vůči zátěži. To vše pěkně hromadně v Nové aule cca za měsíc. Tady vám holky minisukně nepomůže! A pánové mohou nechat své nejlepší obleky doma, pomyslel jsem si ironicky sexisticky, když jsem se dočetl, že vyhodnocení provede optická čtečka.
Den D jsem očekával s napětím, které mě dokonce dohnalo i k cvičnému projetí několika IQ testů na internetu. Přiznám se, otevřel jsem i atlas, co kdyby tam byl i Mont Everest a další „Guinessovy“ záznamy?! (A že tam nakonec byl! a veřte nebo ne dokonce v nepálštině!) 22. března jsem v 10 hodin ráno spolu s elitou VŠE (bylo tam pár kamarádek a kamarádů, proto to vím) zasedl k testům, jejichž varianty byste na koleji marně sháněli.
Systém vyplnění všech tří testů byl stejný: u čísla otázky v přiloženém formuláři začernit správnou odpověď. Průměr kolečka na začernění byl asi 2,5 mm a museli jsme ho zaplnit celý, aby optická čtečka rozhodla jednoznačně. S odhodláním uspokojit tu v mých představách jednookou mašinu jsem se vrhl na test. Prvním byl test intelektu, potom měl přijít onen znalostní a pak nejdelší, osobnostní test.
V půlce prvního testu jsem pochopil, že čas na něj poskytnutý představuje ono testování odolnosti vůči zátěži, tedy v tomto případě vůči časovému tlaku. Prostě buď jste matematický genius (ano, velká část IQ testu byla orientována na logické myšlení), nebo to berete na lehkou váhu a zaškrnete co vám přijde pod ruku, jinak se to dle mého názoru nedalo odpovědně stihnout. Najednou mi strojové vyhodnocování nepřipadalo jako výhoda. Když počítám 4 sekundy na začernění jednoho kolečka propiskou, a to bylo mnohdy více správných odpovědí, tak u řádově 100 otázek to již dělá okolo 8 drahocenných minut. Tedy asi 16 % ze stanovených 50 minut! Aha, takže nejen intelektem živ je „zahraniční“ student, musí být i zručný s perem v ruce. Tedy pokud si nevzal prozíravě sebou tlustou fixu, to by pak byla jízda! (Pardon, chtěl jsem říct konkurenční výhoda, jsem přece student VŠE.)
Po skončení první části se v nastalém zmatku podařilo několika studentkám využít vyhlášenou krátkou přestávku k návštěvě blízkých toalet. Kupodivu se jejich přirozené úsilí při návratu setkalo s nevolí dohlížejících pedagogů. Možná vytušili riziko, že si někdo před znalostním testem ještě na záchodě rychle zopakuje hlavní makroekonomické údaje ČR, připomene si nejhlubší mořský příkop, počet obyvatel zemí Evropy nebo prolítne očima tahák s faktografickými údaji o VŠE. Jakékoli vzdalování se z místnosti bylo nadále zakázáno, tříhodinový maraton jsme si měli užít naplno. Jistě, všichni jsme měli identifikační karty s fotografií, kontrolovali nám je na začátku – ale proti výměně jednovaječných dvojčat před druhým testem to nepomůže, to se musí uznat (!).
Jestli jste si mysleli, že zeměpis po základní nebo střední škole můžete oplakat, tak byste byli příjemně překvapeni. Otázky na nejhlubší jezero světa, měnu na Kypru, úřední jazyk Brazílie vévodily o poznání kratšímu znalostnímu testu. Pár záludností typu kolik má VŠE proděkanů nebo kdo údajně jako první vyrobil džíny bylo jen na zpestření, jinak jsem nebyl sám kdo měl dojem, že my z Fakulty mezinárodních vztahů máme své zastánce v řádách autorů testu. Přirozeně se dá namítnou, že by bylo ostudou nevědět kolik má ČR krajů nebo Praha částí, až se nás na to v Brisbane, Kölnu, Manchesteru nebo třeba Erasmu zvídaví zahraniční kamarádi zeptají. Ale možná už je nenapadne se ptát, jestli leží severněji Šumperk nebo Ostrava. Dobrý budoucí finanční ředitel, systémový informatik nebo personalista to pochopitelně ví a může tak reprezentovat svou školu v zahraničí… Chápu, musí nás na něčem vytřídit (vyházet), nemůžeme mít všichni plný počet bodů, ale s ohledem na šest (!) fakult VŠE a požadavky praxe, nešlo by to na něčem trochu užitečnejším??
Třetí test konečně nebyl na čas, oficiálně jej bylo možno psát libovolně dlouho. Katedra psychologie na nás vytáhla težký kalibr asi 200 otázek, viditelně zaměřených proti neupřímnosti při vyplňování. Po první straně bylo jasné, že se vždy ptají na stejnou věc několikrát z různého úhlu a kdo by si pamatoval, jak se 40 otázek předtím vlastně stylizoval? Nemělo by to cenu. A tak jsme všichni upřímně vyplňovali kolečka. Na formuláři nebylo ani místo na doplnění, tak jsem nemohl poznamenat, že můj vztah k plavbě na moři je spíše ovlivněn mou výjimečnou životní zkušeností než mým vztahem k riziku obecně. Ale jak jsem uvedl, v tom množství otázek to jedna neovlivní. Takže pokud jste se narodili do úplné a milující rodiny, nepronásledované režimem, nedostali jste se na základce do třídy s budoucím psychopatem, ani nenarazili na zakomplexovanou učitelku na střední, tak máte všechny předpoklady pro získání slušného počtu bodů v tomto testu. Případná snaha vymanit se z nepříznivého vlivu životních okolností by příliš nepomohla, jednou máte špatné zkušenosti, třeba jste životní pesimista, body dolů…
Sečteno podtrženo, ideální kandidát pro druhé kolo by měl mít dokonalé zázemí i geny na logickou inteligenci, být dobrým žákem na základní škole, vystudovat nejlépe gymnázium kvůli zeměpisu nebo být studentem Fakulty mezinárodních vztahů, sledovat denní tisk, oplývat rozumným optimismem a zdravým sebevědomím. (A pozor, měl by běžně nosit tlustou černou fixu na začerňování koleček!) Nemusí mít ani tolik opravdový a dlouhodobý zájem o studium v zahraničí (ano, i s takovými uchazeči jsem mluvil), nemusí mít jasno o své motivaci ani do jaké země se to vlastně hlásí. Stačí, aby podal třeba náhodně přihlášku a svět studií mu leží u nohou. Jsou to předpoklady budoucích úspěšných ekonomů, manažerů, statistiků? Opravdu byla většina nositelů Nobelových cen ve společenských vědách sebevědomá, přizpůsobivá nebo oblíbená v kolektivu?
Vyhlášení výsledků druhého kola bylo opět velmi napínavé, doslova natahovací. Přestože naše časové ztráty se začerňováním políček měly být kompenzovány značnou rychlostí vyhlášení výsledků, nestalo se tak. Veřejně dlouho dopředu vyhlášený termín 31. března utekl jako nic a stále více studentů zdvořile klepalo na dveře paní Mihálikové s otázkou: Kdy?! Mě osobně bylo řečeno ve středu 3. dubna, že výsledky jsou již sečteny, takže nyní se již jen poradí proděkani a ve čtvrtek odpoledne nebo v pátek to najdu na nástěnce. Ve čtvrtek odpoledne tam nic nebylo, ráno jsem tedy skoro nemohl dospat a lehce nervózní a hlavně pln očekávání jsem se hned vrhl na nástěnku. No, asi to ještě nestihly vytisknout, říkal jsem si. Brzy mou umírající naději dorazila skutečně kouzelná cedulka na nástěnce, bez datumu a podpisu, prostě jen tak fixem popsaná, hrdě tvrdila: „Výsledky nominací boudou počátkem příštího týdne.“ Ďábelskou dokonalost tohoto sdělení jsem si uvědomil až v pondělí: kdo tento papírek neviděl v pátek, tak si bude v pondělí myslet, že musí ještě týden počkat. A další pondělí a další pondělí – bylo to věčně platné sdělení! Mou bujnou fantazii napadlo jediné vysvětlení – to se museli kvůli nám pohádat proděkani! Ale proč vlastně, body z prvního kola byly známé a druhé kolo měla na starosti čtečka, pak stačí pár aritmetických propočtů a seřadit podle výsledků… nebo že by opravdu přišly na pořad dne motivační dopisy, zajásal jsem v duchu sobecky! …na transparentnosti procesu to však rozhodně nepřidalo. Stále více jsem si uvědomoval, že pro mě tak důležité výběrové řízení, jehož výsledek ovlivní nejen můj další studijní a profesní život, ale bude mít i dlouhodobé efekty, žije vlastním životem, že vhodnosti kritérií výběru nerozumím a pokud se mi podaří uspět, tak spíše díky andělíčku strážnému, než kvůli znalostem a motivaci.
Nakonec jsme se přece jen dočkali, devět dní po termínu je možná obdobou legendární „akademické čtvrthodinky“, kterou bohužel většina vyučujících nectí. Že představitelé školy nectí ani veřejně daný slib, to jsem netušil. Ať se nezlobí, že to takto rozmazávám, ale více jak týden zvědavých emailů, sms zpráv, telefonů od mých bližních a nečekané nejistoty mi stačil.
Osobně jsem veřil, že právě v úterý po onom ‚proděkanském‘ pátku by to mohli vyvěsit a vyšlo mi to, ale až asi okolo 16-té hodiny, když jsem už znovu přestával doufat. Zkušeně jsem začal vyhledávat jméno své i mých známých, tak jak jsem si to v duchu už asi pětkrát představoval. A bylo tam! Úleva, radost, šok… A pak volání nejen mým bližním, ale i kamarádům, protože o tom, že se výsledky objeví právě v úterý a právě okolo 16 nevěděl nikdo. Jak prozíravé!!! Když si představím všech 400 účastníků najednou v jeden termín u této nástěnky, zvláště při nepřítomnosti výsledků na Internetu, nebylo by to milé prodírat se tím převážně frustrovaným davem. Ba co víc, možná to byl právě záměr, protože takové soustředění studentů do rohu stavby by mohlo vážně narušit statiku Nové budovy VŠE, z čehož by pak mohl být někdo volán k odpovědnosti!
Na místo činu, tj. k nástěnce OZS, jsem se pak ještě několikrát vrátil. Rád jsem si ověřoval, že je to skutečně pravda a ne jen fata morgána či její česká varianta „vlčí mha“. Neměl jsem ani jinou šanci, jelikož výsledky nominací na zahraniční studium se přes slibná prohlášení na webovských strankách OZS objevily až 15. dubna. Jako komerční webmaster několika www serverů odhaduji přenesení souboru Excel s výsledky na web za záležitost několika minut až jedné hodiny, podle zvoleného řešení. Nicméně naše alma mater, která připravuje mimo jiné odborníky na informační systémy, to zvládla za šest dní. Také vizitka.
Zavádění nového systému výběrového řízení s sebou jistě přináší porodní bolesti. Ve srovnání s minulými léty je znát snaha po objektivitě a efektivnosti výběru. Snad právě po prvním roce zavedení je vhodný čas se ozvat s připomínkami. Nemohu posoudit odbornou stránku druhého kola výběru, jen vyjádřit svůj laický názor a snad se i opřít o selský rozum. Nemyslím, že jsem zaznamenal nějaké opravdu závažné nedostatky, spíše bych řekl, že jde o zbytečné nedokonalosti, nedomyšlenosti a chyby v komunikaci. Proto možná ten velký kus práce, který si někdo dal s celým výběrem studentů, zanechává, a to opravdu nejen ve mě, takovýto ne zrovna příznivý dojem.
Jsem si rovněž vědom pouček o konstruktivní kritice aneb „když nevíš, jak to udělat lépe, tak mlč“. Pár možných změn jsem snad naznačil, nicméně na metodické návrhy nemám kvalifikaci. Snad bych jen připomenul, že naše univerzita je členem Společenství evropských manažerských škol (CEMS) a má určitě i další kontakty – tak proč vymýšlet něco již vymyšleného? Jistě se za různým účelem v evropských či zahraničních školách používají léty prověřené způsoby výběru kandidátů, a to v prostředí, které je často citlivější na náznaky diskriminace nebo zvýhodnění jedné skupiny oproti druhé. Nemůžeme najít inspiraci nebo východiska z dílčích potíží systému jinde? Přeji mnoho úspěchů na tomto poli.
Nahrávání ...
