Kontroverzní test, který uchazečům o výměnné pobyty přináší až
padesát bodů, každoročně budí vlnu nesouhlasu. Proč?
V první řadě asi proto, že ho vůbec musíme absolvovat. Na ostatních
univerzitách se studenti přihlásí a téměř automaticky vyjedou, někdy
dokonce na celý akademický rok. Poptávka tam prostě nepřevyšuje nabídku.
To, že na základě něčeho nás roztřídit musí, proto upřímně chápu.
Stejně jako ostatní bodovací položky v celém přijímacím řízení.
S čím už ale nesouhlasím, je počet bodů, který je každé konkrétní
kategorii přidělen. Za průměr až sedmdesát bodů? Na VŠE, kde o známce
ze zkoušky rozhoduje z velké části náhoda (kdo zkouší nebo zadává
test, jak se vyspal, která varianta padne u písemky, zda se podaří použít
tahák), se mi ta výše nějak nezdá. Za pohovor, který naopak o uchazeči
dle mého názoru prozradí mnohem víc, můžu získat jen třicet bodů? No
prosím, myslím ale, že schopnost komunikovat s lidmi je v zahraničí
důležitější než dobré známky ve škole. Další překvapení ve mně
budí fakt, že za jedničku z 2AJ204 získávají uchazeči stejně bodů jako
například za CAE. Zaprvé ze stejných, výše uvedených důvodů, dále
proto, že se úroveň těchto dvou zkoušek nemůže srovnávat. Na první se
student připravuje maximálně týden, na CAE asi půl roku.
V druhé řadě pak budí nesouhlas a posměch skladba otázek, i když ta
je podle mého názoru celkem logicky sestavená. Přítomnost těch opravdu
vědomostních asi pochopí každý. Přeci jen v cizině reprezentujeme školu
a nemít povědomí o základních politických, historických a geografických
faktech na nás nevrhá nejlepší světlo. Dokonce ani studenti Fakulty
mezinárodních vztahů, které kolegové z ostatních fakult považují
u tohoto testu za zvýhodněné, nedosahují závratného množství bodů. Na
žádné z fakult VŠE se téměř nic z testových otázek neučí, ale kdo
se trochu zajímá, ten se vyzná a přiblíží se padesáti
bodům snáze.
Trochu rozpačitěji ale vnímají absolventi testu otázky ze sportu,
kultury a reálií zemí, kde se mluví jimi vybraným jazykem. „To se snad
ekonomky netýká,“ slýchám často. Ano, ale do obecného rozhledu to
patří. Že umíme nazpaměť data možná znamená, že jsme chytří, ale ne,
že zapadneme. Neumím si představit, že se budu se svými spolužáky
v zahraničí bavit o tom, která země EU měla loni největší HDP nebo co
teď dělá ekonom, který loni na VŠE přednášel. Navíc vědět alespoň
něco málo o zemi, kam se chystám, považuji za slušnost.
Pokud jde o druhé kolo, téměř každý, kdo se do něj probojuje,
vysněný semestr na partnerské škole stráví, i když možná jinde, než
si přál. A dostat se k pohovoru není zase tak komplikované, pokud se
člověk trošku snaží a udělá něco navíc (absolvuje nějaký předmět
v cizím jazyce, postará se o zahraničního studenta), než co mu osnova
studijního plánu nařizuje. Pokud ne, nemůže se pak divit, že nikam
nejede.
A závěr? Existence přijímacího řízení je na VŠE asi nevyhnutelná,
na jeho struktuře, která zůstává rok co rok víceméně stejná, by se ale
podle mě ještě dalo hodně zlepšit. V první řadě bodové
rozložení.
