Čtvrtá část Adamova cestopisu ze Srí Lanky.
Kromě monumentálních soch Buddhy můžete v Sigirii obdivovat i slony a
vysoké vodopády. V noci se můžete stejně jako místní vydat na posvátnou
horu, či relaxovat na tropických plážích.
V městečku Aukana navštěvujeme dvanáctimetrovou sochu Buddhy zasazenou
ve skále. Před vstupem do komplexu s několika památkami si jako na všech
posvátných místech a Srí Lance zouváme boty. Stařík zde oznamuje, že si
obuv musíme nechat pohlídat ve speciální skříňce, která je ovšem
samozřejmě placená. Když ukážeme na žabky pohozené na zemi, dostáváme
odpověď „Srílankan people only“. Z tohoto přístupu k turistů už
začínáme pomalu pěnit, ale pohled na impozantní sochu nám brzy spraví
náladu.
Za pár dní navštěvujeme „sloní sirotčinec“ nebo spíš zoologickou
zahradu s tučným vstupným pro turisty. Sloni jsou nahnáni k řece, kde se
koupou, a pak je opět vyženou na souš, kde u nich turisté pózují a fotí
se. Mám z toho smíšené pocity, ale slůňata hrající si uprostřed řeky
s palmami v pozadí byla opravdu nádherná.
Noční výstup na Adamovu horu
Poté podnikáme trochu netradiční výlet na posvátnou Adamovu horu. Je tu
zvykem, že místní začínají pochod uprostřed noci, aby mohli na vrcholu
spatřit východ slunce. Proto i my vstáváme ve dvě hodiny ráno a
vydáváme se nahoru. S baterkami hledáme několik desítek minut
přístupovou cestu a pak začínáme stoupat. Po několika hodinách se
dostáváme nahoru. Je zde mlha a neuvěřitelná zima. V chrámovém komplexu
na vrcholu hory dostáváme čaj a snažíme se zahřát. Uvnitř potkáváme
asi dvacet turistů z celého světa. Při východu slunce bohužel kvůli mlze
není nic vidět, přesto je atmosféra na vrcholu hory velmi optimistická. Po
cestě dolů vidíme velké množství vodopádů.
Projíždíme opět krajinou čajových plantáží a vlakem se dostáváme
do městečka Haputale. Dveře u vlaků se zde nechávají stejně jako
v autobusech otevřené, a tak visíme ze dveří a pozorujeme okolní krajinu.
Další den se jdeme se podívat na druhý největší vodopádů na Srí
Lance. Když se k němu dostaneme, vylezeme na jeho vrchol a koupeme se
v jezírkách nad ním. V místní vesničce na nás již tradičně
pokřikují „money, money“ případně „pen?“ či „bon bon?.“
Dole pod vodopádem pak čekáme na autobus před malým hliněným
obchůdkem. Autobus měl zřejmě výluku a tak si pořizujeme jídlo. Místní
si zde kupují jakési ořechy zabalené v listí. Paní prodavačka si všimne
mé zvědavosti, a tak kousek ochutnám. Okamžitě dostávám škytavku a
škytám asi každé tři sekundy. Místní mají opět atrakci. Přiběhne za
mnou dav lidí, kteří na mě civí a smějí se mi. Dozvídám se že
„ořech“ se má přežvýkat a vyplivnout. Po chvilce začínám pociťovat
halucinogenní účinky onoho „ořechu.“ Příští den mi po celém těle
naskákaly otekliny.
Jak si místní vydělávají? Třeba skákáním
z útesu
Poté přijíždíme na jižní pobřeží Srí Lanky, kde pobývá
neuvěřitelné množství ruských turistů. Spousta nápisů je v azbuce a
ceny jsou samozřejmě výrazně vyšší. Přestože na Srí Lance lze za
distribuci drog dostat trest smrti, marihuana je zde běžně k dostání.
Potkáváme zde běloruský pár, který za pár dní odjíždí na šest
měsíců do Indie, kde se chystá po ulicích prodávat kožené ručně
vyrobené kabelky. Peněz momentálně moc nemají. Přes svou nejistou
finanční situaci se tváří velmi optimisticky a vyzařují pozitivní
energií, kterou se mi nechce kazit.
O pár dní později se procházíme v okolí starobylé holandské
pevnosti ve městečku Galle. Stoupnu si zde ke kraji jednoho útesu a obdivuji
výhled. Osloví mě zde čtyřiadvacetiletý dredař a zeptá se mě, zda si
nechci skočit dolů. Útes je přes deset metrů vysoký. Tři metry od kraje
jsou skály a dole se nachází malé místečko, kde je moře asi jeden a půl
metru hluboké. Z mladíka po chvíli vypadne, že zde skáče pro pobavení
turistů. Když se ho zeptám, kolik mu za to platí, odpovídá, že asi sto
padesát korun za tři skoky. „Někteří lidé si myslí, že jsem blázen.
Já jsi však chci pouze vydělat pro svou rodinu. Život na Srí lance je velmi
těžký pane,“ svěřuje se mi.
Foto: Autor
Na poslední díl cestopisu se můžete těšit
v úterý.
