iList.cz » Země stovek chrámů, tisíců skútrů a milionů úsměvů

Země stovek chrámů, tisíců skútrů a milionů úsměvů

5. 2. 2005 | Jaroslav Vybíral | titulní obrázek

Nespočet historických a přírodních pamětihodností, exotika a zároveň bezpečí. Není mnoho zemí na modré planetě, které mohou nabídnout více než Thajsko, naše vstupní brána do Asie.

Dlouhá cesta na druhý konec světa uběhla mnohem příjemněji, než jsme se jen odvážili doufat: letecká společnost nesprávně rezervovala místa pro naši cestovatelskou trojici z VŠE a my jsme se proto vyhnuli plánovanému desetihodinovému čekání v Kodani. A mimoto nás v kapsách hřál poukaz na nezanedbatelnou hodnotu vystavený aerolinkami jako omluvu.

První den v Asii byl nejdelší, co jsme kdy zažili, a nejen tím se zařadil mezi nezapomenutelné. Zcela určitě byl jedním z nejpestřejších. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se ocitli uprostřed mnohamilionového Bangkoku, který překypuje energií a kde vše žije naplno od osmé hodiny ranní až do příštího svítání. Na několik dní jsme se ocitli v obrovském lidském mraveništi, kde vše fungovalo podle nepsaných pravidel a zákonů.

Skútry řídí opravdoví mistři

Ubytovali jsme se v samém srdci města, na ulici jménem Khao San, za cenu téměř jako na koleji. Aspoň někde si český turista může říct, že se na peníze ohlížet nemusí. V samotném Bangkoku se turistovi nabízí hned několik lahůdek. Chrám ležícího buddhy, Královský palác, asi jeden z nejpůsobivějších palácových komplexů této planety, Chrám ranních červánků Wat Arun, vybudovaný z úlomků čínské keramiky, a mnoho dalších. Navštívené chrámy jsme po několika dnech přestali počítat. Zákon klesajícího mezního užitku v praxi…

Na první pohled je patrné, že kdo se chce uživit, musí se snažit. Už od nejranějšího věku. Nejlepším, a možná jediným místem k obživě je ulice, kde si domorodci staví ráno co ráno tisíce stánků, zejména s občerstvením. A kdo se chce uživit, musí se na své lukrativní místo na ulici dopravit: téměř každý má svůj skútr. Ti movitější se prohánějí v autech. A když se jede, tak se zkrátka jede. Dopravní značení nefunguje nebo jako by nebylo a strážci zákona hrají jinou roli než u nás. Měli jsme spíš pocit, že nedělají vůbec nic. Přes tohle všechno jsem během několika dní v Bangkoku a vlastně v průběhu celého pobytu nezaznamenal jediné nabourané auto, jediný poničený skútr. Tady se rodí opravdoví mistři řidiči. Tady se má zbytek světa co učit.

Servis za minimální cenu

V Bangkoku na ulici se dá opatřit absolutně vše, od běžných věcí, jako jsou samozřejmě „značkové“ oděvy, až po záležitosti pro nás doma méně dostupné. Novinářské průkazy a ISIC karty na počkání, jakékoliv DVD, ale třeba i samopal a drogy, zkrátka vše, na co si jen vzpomenete. Netřeba připomínat, že minimální cena je všudypřítomná.

Bangkok nás nadchl, pobavil a vyčerpal. Nasedli jsme do nočního vlaku směr sever, do města Chiang Mai. Zde jsme s úsměvem na tváři vzpomínali na naše maminky, které měly strach, kde budeme přespávat. Jen co jsme vystoupili z vagonu, obklopilo nás minimálně deset agentů nabízejících ubytování, zuřivě mávajících obrázky pohledných pokojů, které jsou, samozřejmě, docela drahé, ale že jsme to my, dostaneme slevu. Po nutném a často notně zábavném smlouvacím aktu jsme získali cenu čtyřicet korun na osobu a noc. No neber to. A aby nám dokázali, jak to s námi myslí vážně, ještě si nás k sobě odvezli. Panečku, tomu říkám servis.

Had mezi diváky

V několika následujících dnech jsme navštívili farmy slonů, orchidejí a hadů. Na hadí farmě jsme byli účastníky show, při které se nejen nám zatajoval dech. Domorodec si pohrával se třemi mrštnými hady najednou a vše zakončil tím, že je všechny pochytal. Levá ruka, pravá ruka, posledního do úst. Mezitím mu jedna z těchto potvor utekla mezi diváky. Při dalším vrcholném čísle nám byla představována King Kobra, had skákající do výšky dvou metrů. Jeden z pomocníků otevřel klec, kde se měla tahle potvůrka skrývat, a vtom vyletěl had ven a skončil přímo mezi diváky. Naštěstí nespadl na nás, což považuju za výrazný zlomový moment v mém životě, protože jinak bych tyto řádky nejspíš nepsal. Jenže mnoho povyku pro nic. Domorodci si z nás totiž vystřelili a hodili mezi přihlížející kus lana. Dodnes pochybuji o tom, zda se stejně dobře pobavil i americký turista, který se stal obětí falešného hada. Toho pravého vytáhli z klece až potom.

Proti sršňům a předpisům

V průběhu pobytu v severním Thajsku jsme si zavzpomínali na naši milovanou vzdělávací instituci a poprvé se on-line věnujeme tvorbě rozvrhu. To však nebylo naše jediné setkání s „ekonomkou“. Již dávno platí, že Čecha potkáš všude po světě. A je nejpravděpodobnější, že to bude kolega z VŠE. Dokonce i v takovém mraveništi, jako je Bangkok, jsme potkali známé tváře.

Vrcholem programu na severu Thajska byl výlet na skútrech, které jsme si půjčili každý za sto korun na den. Zkuste si představit, že řídíte skútr téměř poprvé v životě a rovnou proti vám stojí dvoumilionové město plné domorodců na podobných strojích, kteří se po ulicích prohánějí jako sršni a pokud vůbec znají dopravní předpisy, tak je stejně nedodržují. Hlavní pravidlo je jezdit vlevo! Jestli jsem se v životě někdy bál, tak tehdy. Nicméně konec dobrý, všechno dobré. Výlet nad město, na horu jménem Doi Suthep, stál za tu trochu nervů. A pohled na soumrak padající na třetí největší thajské město byl patřičně působivý.

Korida mezi vodopády

Další den jsme se vydali na stejných dopravních prostředcích do národního parku Doi Inthanon. Patřičně jsme promrzli, než jsme vystoupali až na nejvyšší bod Thajska, horu Doi Inthanon, vysokou 2565 metrů. Po cestě se mnohokrát zastavovalo u vodopádů. Potkali jsme domorodce, který nás vedl půl hodinu k vodopádu lesní stezkou džunglí, a tam jsme spatřili přírodní krásu, kterou před námi moc turistů ještě nevidělo. Jako odměnu dostal od každého nás 10 bahtů (7korun), a tvářil se jako by tolik peněz pohromadě viděl poprvé v životě. Aby to celkově nebyla „taková nuda“, hladina adrenalinu se nám zvedla, když se na cestě proti nám objevilo stádo divokých býků s rohama ostrýma a širokýma dostatečně na to, aby se člověk začal bát. A navíc jsme měli červené motorky! Ale možná to byla jen další atrakce pro turisty, kdo ví…

Přišel čas stočit kormidla a nabrat směr jih. Čekal nás přesun asi 1500 kilometrů. Po cestě jsme se zastavili v Sukhothai, bývalém thajském hlavním městě. V minulosti bylo toto místo dobyto a vypleněno sousedními Barmánci. Zde jsme si půjčili kola a vydali se na projížďku. Město je pod ochranou UNESCO, což bylo také znát. Všude se rozprostíral krátce střižený zelený pažit. I ruiny mohou vypadat udržovaně. Atmosféru minulosti jsme zde cítili velmi silně.

Z houpací sítě v palmovém stínu

Vlakem jsme pokračovali celou noc a následující den jsme se již v oblasti jižního Thajska nalodili na parník směřující na ostrov Koh Lanta. V průběhu plavby se o nás tradičně porvali nabízeči ubytování. Vybrali jsme si Last Beach Resort bez nejmenšího tušení, co nás čeká. Již v průběhu plavby nás někteří turisté zrazují, že jsme se nerozhodli dobře. Prý tam nic není. Pochybnost v nás začala hlodat. Co se může skrývat za cenou 150 korun za chatičku pro tři osoby, to celé minutu od pláže?

V přístavu na nás čekal kromě cedule Welcome to Koh Lanta i náš odvoz. Starý džíp sedřené, kdysi nejspíš červené barvy. Hodinová cesta na korbě této káry, v průběhu níž jsme se na sebe střídavě usmívali, střídavě prskali ze zubů prach a taky se ze všech sil snažili udržet „nahoře“, skončila zážitkem, který nám všem vyrazil dech. Objevila se před námi zátoka s kolonií chatiček jménem Last Beach Resort. Představte si pláž svých snů. Zvedající se útesy, které přecházejí v tropické pralesy. Slunce tak ostré, že se na to vše lze dívat pouze z houpací sítě v důkladném palmovém stínu. Žádná elektrická síť, jen na noc se spouštějí generátory. Žádná příjezdová komunikace. Žádný internet. Jen jedna restaurace nám připomínala, že se služby nesměle prodírají až sem. Ráj existuje a my si našli ten svůj. Zde se čas zastavil a my také, pobyli jsme zde déle než jsme předpokládali. Navzdory tomu, že jsme byli v zemi, která se velmi silně snaží potírat distribuci a konzumaci drog, vlála na pláži vlajka s nápisem Lets’ get stoned.

Pláž uprostřed jeskyně

Podnikli jsme denní výlet po okolních ostrovech, jehož vrcholem byla Emerald Cave. Uprostřed širého moře se zvedá mohutný útes, do kterého vede temná jeskyně. Do ní jsme vplavali, pokračovali několik desítek metrů, až se po chvíli objevil paprsek světla. Ten se nakonec rozšířil a my vplavali dovnitř vyhaslého sopečného kráteru s malou pláží. Vše omývalo modré moře. Zkrátka nejkrásnější místo světa!

Několik dní v tropickém ráji velmi rychle uběhlo a my opět zvedli kotvy. Trmácení džípem přes ostrov a pak lodí na Koh Phi Phi. Vzhledem k tomu, že se zde před lety natáčel úspěšný film Pláž, ztratil tento ostrov dost ze své autentičnosti. Dřívější ráj je dnes zahlcen turisty. Mimo jiné i mnohými obyvateli ČR. Měli jsme dojem, že tam musel dorazit zájezd několika českých karos…

Za zmínku určitě stojí národní park Erawan. Oblast při thajsko-barmské hranici se nachází nedaleko Bangkoku. V Erawanu je hlavním magnetem pro nás, turisty, kaskáda sedmi vodopádů s chemicky bledě modrou vodou. Šli jsme od nejnižšího stupně až k úplnému vrcholu, a každý další stupeň překonával naše představy. Nahoře jsme se okoupali v té bledě modré nádheře a vzpomněli si na neúprosně se blížící návrat. A na blížící se začátek semestru.

Království úsměvů

Thajsko je země pyšnící se mnoha superlativy. Thajci o své vlasti říkají, že je to země úsměvů. Je to ovšem i země nádherné fauny a flóry a jedna z nejrozvinutějších zemí regionu. I přes to všechno jsou zde patrné obrovské sociální rozdíly. Nicméně nám nezbývá než doufat, že král Rama IV., mimochodem nesmírně populární mezi lidovými vrstvami, povede do budoucna své království pevně se svých hospodářských reformách a demokratických ideálech a jeho bude vzkvétat. Nastartováno mají výborně.