Úžasných sedmnáct dní volna mi doprostřed semestru naservírovala má dočasná alma mater, univerzita Bocconi. A co bych to byla za reprezentantku VŠE, kdybych si tu ve slunném Miláně nevzpomněla na vás, kdož klepete kosu v pošmourné Praze.
Úžasných sedmnáct dní volna mi doprostřed semestru naservírovala má dočasná alma mater, univerzita Bocconi. A co bych to byla za reprezentantku VŠE, kdybych si tu ve slunném Miláně nevzpomněla na vás, kdož klepete kosu v pošmourné Praze.
Tomu podzimnímu volnu tady říkají „mid-term“ zkouškové, já dávám přednost výrazu prázdniny. Nicméně jedna zkouška mě čeká. Studuji tu fascinující předmět, kde nás učí organizovat kulturní akce od filmového festivalu po olympiádu. Každý týden máme předem nasosat moudro z dvaceti až nekonečna stránek hutné teorie v angličtině. Tu pak během tříhodinového organizačního dýchánku rozebereme, aplikujeme a týmově prezentujeme. Toho se obvykle účastní nějaká celebrita, třeba mistr světa v basketbalu Sasha Djordjevic, který nám přišel povyprávět o týmové práci, nebo šéf filmového festivalu Giffoni i s tlumočníkem. Ponaučení ze semináře je pak připraveno ke stažení v osmdesátistránkové prezentaci. Náročné, výživné a motivující.
Jenže ono je to těžké doma něco načíst. Jistě chápete. Miláno pulsuje životem ve dne v noci. Ve všedních dnech po půlnoci vrcholí dopravní zácpy, když se celé město přesunuje z barů do klubů. Skvělé párty pro studenty najdete v úterý v Lotvs, ve středu v Old Fashion a ve čtvrtek v The Club. Máme tu smůlu/to štěstí, že z našeho apartmá v čínské čtvrti nám to trvá do klubů deset minut pěšky. Přijeďte sem a ukažte mi, jak odoláte těm ďábelským svodům!
V ospalém dopoledni po jednom takovém náročném večeru mě ze snu vytrhlo ryčné vytrubování dechovky, která se nám promenádovala pod okny. Seběhla jsem ze schodů – a ocitla se uprostřed jiného snu: Na obě strany se do nedohledna táhly stánky s vínem, sýry, čokoládou, proscuitem, medem, levandulí, lanýži, pečenými kaštany a tisíci dalších místních laskomin. Potulovala jsem se ulicí celý den, od stánku ke stánku, od ochutnávky vína k ochutnávce sýra. Zakoupila jsem archivní ždibec parmezánu z roku 2001, nějaké to víno a pálivou paprikovou marmeládu. A hlavně pochopila, že Italové vážně vědí, jak si život užít.
